Jan Skácel, Básně I

 

 

Znorovy v noci

 

Na lukách mlhy rozvěsily prádlo

a v dálce bukač volal

a křikem žab

se zelenala noc..

 

Po cestě,

kolem humen vedla,

přišel jsem před půlnocí do Znorov.

 

Noc jako roztrhaný kabát na pastvě

propálený ohni, které tu bývá vidět na daleké míle,

 

dědinu přikrývá.

Hustá a úrodná je ve Znorovách tma.

Mocně oddechují chlévy

teplýma, zpocenýma prsoma.

 

Norovy v noci. Mezi stodolami

všechny stromy se dotýkají střech.

Sem vraceli se hodní synci ozdobení slzou

a hrdí, ti šli v řetězech

s otýpkou vlasů spadlou do vzpurného čela.

 

Také jsem slyšel, jako by mne vedli,

z cesty jsem odkopával koňský trus

a žal.

Na nebi srpek vyžínal

a vítr mraky honil

přes olysalá místa.

 

Také jsem šel, jako by mne vedli,

a věsil hlavu jako křídlo vrané.

Tma ticho plavila,

 

lesklý grafit žíní,

 

neklidně spali chlapci Znorovjané.

 

Dobré věci

 

Z těch dobrých věcí miluji oheň

a černé stříbro hvězd

za opaskem noci.

 

Černé stříbro a stará slova,

kterými pasovali na rytíře:

Snes tyto tři údery a žádný víc.

 

Z těch dobrých věcí miluji den,

kdy jaro klade uzdy na dobré koně,

modré uzdy

a růžová sedla.

 

Každého roku se vrací,

jaro je dobrý úmysl.

 

Z těch dobrých věcí miluji naši lásku,

tu starou, která nerezaví,

a říkám ti znova a znova:

 

Je včera

bude dnes

a byla zítra.

 

Snes tyto tři údery a žádný víc.

 

Rozchod

 

Jsme sami,

jako by nám někdo ublížil.

Marně po kapsách hledám,

co bych ti mohl dát.

 

Ale to není bolest

podle mojí chutě

a v hájích při Moravě

jinačí konce bere láska.

 

Pod lesem pádil listopad

jak jelen bez hlavy.

Tělo měl huňaté

a vyválené v listí.

 

Padalo,

padalo v lese habrovém,

bez stenu kroužilo

a jelen bez hlavy

pod lesem hnal

na tenkých nohách

tryskem.

 

Běžel a běžel

v polích uháněl

krev na slabinách

hlavu uťatou.

 

 

Druhá báseň na Lunu a člověka

 

Neboj se

a shrň ten malý smutek s klína

že nejsme děti

A přece, moje něho

pod černým bezem chtěl bych usínat,

až by mne zachytil

jeden den z dětství mého.

 

Neboj se

a shrň ten malý smutek s klína

že jsme už dávno muž a žena.

Jsme noc i den a naší nocí padá

luna jak růže utržená.

 

Neboj se, až po tvém boku budu usínat,

pod černým bezem propadat se zpátky,

aby mne zadržel

jeden den dětství mého,

abych se vrátil

a v ruce držel růži,

abys mne potkávala znova zasněného.

 

Neboj se, jsou takové prosté věci

na lidský rozkaz, gesto z Beethovena,

za kterých vojáci přiloží housle k líci

a z nebe padá růže potrefená.

 

A z nebe padá čistý, jasný déšť

 na lidská srdce trochu začouzená,

a ty se nermuť,

že už nejsme děti,

že já jsem muž a že ty jsi žena.

 

 

 

 

Jan Skácel, Básně II

 

Naděje s bukovými křídly

 

novému ránu rožnem svíci

je neznámé a nemá tváře

jak anděl v dřevu lípy spící

a čekající na řezbáře

 

někdy se anděl na nás hněvá

anděla máme každý svého

a naděje má z buku křídla

a srdce z dřeva lipového

 

Oříšky pro černého papouška

 

1

rosniček rosných hlasy rosné

(a ráno bývá neúprosné)

za všechny co jsou v srdci bosí

hlasitě z čisté rosy prosí

 

2

krajina jako skýva chleba

žebráky ještě za tmy ptaná

krajina dávno     od pradávna

rukama lidí dotýkaná

 

6

hvězdy voní jako vloni

voněly po celé léto

jako růže jako zvony

jako hrany země této

 

9

v poledne na lavičkách v parku

kdy čas je bílý jako vlasy

stařečci přísní sedávají

a přísně vládnou nad počasím

 

10

a usmějme se trochu hořce

všemu co víme o sýkorce

o smrti o úzkostech k ránu

protézách ryb a kormoránů

 

12

bývala tady konečná

začátek všeho co dál není

dnes vede kolej pořád dál

a vlaky staví na znamení

 

14

tak je nám zima a tak mráz

je hlasitý a tolikrát

slyšíme z mýtin lesní rohy

vyhaslé zvěři poctu hrát

 

15

všechno se jednou probolí

na vlastní dno a zmizí strach

krásné jsou staré stodoly

prázdné po dávných úrodách

 

17

hlásek osamělosti    hlásek opuštěnosti

svědomí prázdných hnízd a hlas

tak lítostivý     osmihlásek

prosí a zapřísahá nás

 

 

18

básníci básně neskládají

báseň je bez nás    někde za

a je tu dávno    je tu od pradávna

a básník báseň nalézá

 

22

to není kaňka mezi ledy

to je jen slza naposledy

černá jak tuš a v kapce té

namáčel štětec li tai pe

 

23

zas u konce a roku skon

(a my s ním také trochu hynem)

je jako ticho bez záclon

ve starém domě s mezaninem

 

27

přijmu ji jako zlatý lem

jedinou    svoji    jiná není

přespříliš zápasil jsem s andělem

a chromý jsem a unavený

 

28

a je to prosté jako zázrak

a jako věčnost ve chvíli

kdy zase znovu nebudeme

jako jsme předtím nebyli

 

33

přišli jsme odnikud a chystáme se vrátit

najednou není kam

kdejaké ticho děti vysbíraly

a zanesly je domů maminkám

 

34

jak potmě rozsvícená svíce

za bílého dne na zahrádce

je dětské srdce    je tak bosé

jak plamínek a umí bát se

 

39

střevíc je pravý nebo levý

člověk spíš bytost nežli věc

o lidské duši se nic neví

a jezevec je jezevec

 

46

to není obyčejné vejce

to z něho vyklubal se svět

a nikdo neví kdo je snesl

a kdy je snese naposled

 

48

maminko nejsi je to dávno

a my jsme malou chvíli zbyli

udělali jsme toho málo

a ani smrt jsme nezabili

 

57

kéž je nám nejvíc ticho

až kolem půjdou s lží

 a nemusíme křivě

přísahat na růži

 

58

kéž nemusel bych kázat

kéž nebylo by kéž

a byla jenom růže

a vůbec nikdy lež

 

60

ten kat byl hodný    v neděli

kdy nevěší se lidé ani prádlo

oprátku domů nosíval

a předělával vnukům na švihadlo

 

64

ticho jsme zapomněli bez lásky

nemohlo trvat    za trest nepoznáme

pěšinky vyšlapané bělásky

na konci léta školákům tak známé

 

66

vlaštovky hbité rovnou nití

studánky k nebi přišívají

rovný je den a slunce svítí

na rovné léto v rovném kraji

 

72

a vlastně ať je navždy po tvém

a navěky je vůle tvá

a život je když něco zbylo

a smrt když už nic nezbývá

 

76

zakletý v jablkovém háji

zelenou duši sadu mám

asi mne v říjnu očesají

spíš ale spadnu na zem sám

 

79

pohubl měsíc    hvězd je málo

marně se slova domů vrací

čas suchý je jak zrnka písku

hodiny dávné přesýpací

 

78

pokaždé když se v duši smráká

chci být jak muž co zabil draka

chci svatý být jak rytíř jiří

když z duše lezou hadi štíři

 

80

v kožíšku nosí krtek tmu

tu nezahlédl nikdo z lidí

taková tma se neuvidí

ten samet z očí nevymnu

 

81

moc se mi stýská k večeru se bojím

nezlob se proto mívám strach jak dítě

a nevím z čeho     strach má velké oči

je jako kočka     potmě uvidí tě

 

82

a není pravda že nám život lže

osud je mince která dlouho padá

teprve na zemi se ukáže

padne-li orel nebo hlava

 

86

dnešek je jenom poslední

vteřina co bývalo včera

a možná zítřek nebude

pozítří zbývá jenom do večera

 

88

a vrátil se a oznámil jim

že teď už navždy tiše chce

světnici s bílým klarinetem

a černý deštník v ledničce

 

91

a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

 

93

celý den prší    déšť má mnoho jmen

kocouři slastně přivírají víčka

psi svinuli se do klubíčka

před chvílí přiložil jsme znovu do kamen

 

96

dětství je to co dávno kdysi

bývalo a dnes už ze sna visí

jak motouzek a zbytek pout

jež lze a nelze rozetnout

 

97

dospělé básně chodí vzpřímené

čtyřverší ale čtyřverší má krátká

přicházejí za mnou po čtyřech

jak ovečky a oslík nebo pacholátka

 

100

už toho nech a ukliď v básni

dnes naposledy jak tolikrát

a všechna světla v domě zhasni

a jdi už spát a jdi už spát

 

Na prázdné dlani kamínek

 

1

vzpomínka na Chagalla    noc

tři slepí muzikanti hrají

na jedněch houslích    na šalmaji

a křičí hvězda    o pomoc

 

7

kdo nutil nás a dále nutí

a jaké bude procitnutí

tak prudce o otavách tráva

voní a kose přitakává

 

9

a znovu je tu loňský rok

koníčku počkej zmírni krok

a koho na cestu se ptát

koníčku zůstaň chvilku stát

 

15

tráva je sladká vítr čistý

a ticho je a horké léto

ovečky v starodávné stráni

mírnými hlasy řekly mi to

 

16

do těchto dnů se my už nevejdeme

jsou velké pro naši malou při

jsou jako vylomené dveře katedrály

a jako touha jež nám nepatří

 

24

za tichem ticho    zátiší tak navždy

v kytaře noc a také navždy tvá

a kdo nám teskné Kainarovo blues

o starém vrabci zazpívá

 

25

zapomenout co bude příště

a neváhat a znovu jít

ve stínu léta přes strniště

a bosé srdce nezradit

 

Chyba broskví

 

1

velbloud je bloud jenž bloudí

tam kde je nouze o jabloně

pro velblouďátko hledá žízeň

hedvábnou hlavu k zemi kloně

 

2

je slyšet vůni stůně růže

a vítr usnul znaven v seně

měsíček jako malé slůně

po nebi chodí obráceně

 

3

mýval je medvídek co míval

ale už nemívá a sami

víme jen málo    bez větrných mlýnů

nebyl by vítr někdo nad včelami

 

4

veverka     pro ni oříšky

nastřádal les za celé léto

a přijde zima    doba je to

kdy hlad se šplhá do výšky

 

11

když pláče slon je slza velká

jek malý rybník     na něm plave

docela smutná vodní slípka

a potáplice naříkavé

 

14

nevíme    nevíš     nikdo neví

neptej se kam    už není kdy

za tebou kráčí eurydiké

a nesmíš ohlédnout se    jdi  

 

17

skončilo vše a všechno ještě zbývá

jak tenkrát v ráji     znovu osloví

milence had    je studený a němý

a poskvrněný slovem o krvi

 

18

lidé se berou pro ticho

které je slyšet jenom ve dvou

jinak to ticho neunesou

jinak je ticho přemůže

 

22

na líci bývá vyražena panna

v své nevinnosti zastupuje stát a ví

že chlapci nosí mince po kapsách

tak blízko zděšeného pohlaví

 

Pláč pro Hekubu

 

Umírá Hamlet

a čtyři kapitáni na ramenou nesou

do zákulisí mrtvého

a vojsko – vojsko střílí

 

Potom se herci v šatnách odlíčí

a jdou se po svém trápit

po schodech jdou si dolů do klubu

zaplakat pro Hekubu

 

Hra pokračuje

 

Srdce napovídá nad rozlitým vínem

noc bývá rozpůlena jako jablko

a pilně ryjí krtci

nepletých zahradách duše

Ofélie

s rukama nahýma až po loket

azalky trhá mezi kopřivami

 

Hra trvá dál

 

Ještě se celí z pravdy nevylhali

a teprve až k ránu bílému

kdy luna jako labuť umírá a zpívá

(ten divný pták)

teprve k ránu odcházejí domů

se šmouhou na tváři jak od krve

se šminkou která zbyla

 

Až do skonání světa budou Hamleti

umírat na scéně

a herci nahlas plakat pro Hekubu

 

 

Modlitba za vodu

 

Ubývá míst kam chodívala pro vodu

starodávná milá

kde laně tišily žízeň kde žila rosnička

a poutníci skláněli se nad hladinou

aby se napili z dlaní

 

Voda si na to vzpomíná

voda je krásná

voda má

voda má rozpuštěné vlasy

chraňte tu vodu

nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

 

A přiveďte k té vodě koníčka

přiveďte koně vraného jak tma

voda je smutná

voda má

voda má rozcuchané vlasy

a kdo se na samé dno potopí

kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

 

Voda je zarmoucená vdova

voda má

voda má popelem posypané vlasy

voda si na nás stýská