z jižního severu

Do Prahy mám v plánu vyrazit trochu dřív než je potřeba a ještě se stavit na rozlučce se svobodou jednoho kamaráda. Snad vždycky, když někam jedu, si řikám, že tentokrát už se přece zabalim dopředu a pořádně si tu chvíli před odjezdem vychutnám. Cha cha. Vždycky to dopadne stejně. Rozhodně ne díky svému úsilí autobus z Liberce v 16:00 stíhám. Nicméně, na nějaké nostalgické loučení s rodinou rozhodně čas není. Možná naštěstí. V autobuse píšu jedny z posledních SMSek za levný peníz a uvědomuju si, co všechno na rok opouštim...

Ani se nenaděju a sme v Praze. Stavit na rozlučce se podařilo. Ještě cestou se moje hlava vzmohla na výborný výkon: vzpomněla si, že ve Finsku prý nemaj nelevnější alkolol a že by možná nebylo špatný třeba někomu něco dát. Takže, malá zastávka v Albertu na Skalce a batoh nám ztěžknul o hádám necelé kilo. Ale co, nějak to unesu.

Na Florenc dorážim ve 20:16, čtvrthodiny po tom, co sem tam chtěl být původně. Autobus Bohemian Lines je vidět naštěstí záhy a před vozidlem evidentně nikdo nikam nespěchá. Jen před zavazadlovým prostorem trochu nervózně přešlapuje pán ve světlemodré košili. Za moment chápu: kufr autobusu je plný k prasknutí, ale na chodníku se tyčí 4 ohromné tašky... a můj cca třicetikilový baťoh. Po chvíli z autobusu vylézá další muž ve světlemodré košili a úspěšně ze zavazadlového prostoru vytahuje dvě tašky a na jejich místo zasouvá kufr... a můj baťoh :) Čímž si evidentně pomoh. Tedy, spíš tím mi eividentně pomoh! Nakonec ale ani zbylé tašky nezůstaly v Praze -- páni řidičové je šoupli za sebe na první sedačky.

Odjíždíme s malým zpožděním. Dávám se do řeči s holkou, co sedí na sedačce vedle. Na slovo skoupá není a tak cesta celkem rychle ubíhá. Jen (pravděpodobně) ukrajinským cestujícím, co sedí za námi, hrozně smrděj nohy.

A protože je už dneska zase o 49 minut víc než bych byl rád aby bylo, končím. Pokračování příště.