Cestou se domlouváme mobilem s Honzou, odvezli ho autobusem někam za Brno a dali mu do ruky fólii TMOU 2A posetou bodíky. Myslí si, že to je trojrozměrný obrázek, snaží se ho uvidět... nicméně se mu to nedaří. Brzy mu dochází, že k 2A bude existovat ještě 2B. Váhá jestli ji neměl hledat na parkovišti, kde ho vysadili, ale usuzejeme, že nemá smysl, aby se tam vracel, že cestu k ní bychom měli znát spíš my. Dáváme mu za úkol vyrazit směrem do centra a zjistit kde je (kdyby byl v Troubsku, bylo by to jasné). Za chvíli telefonuje, že našel zastávku autobusu, zjišťujeme, že je někde na severu Brna a dáváme si sraz u Hlavního nádraží. David propaguje, abychom se přeci jen někde na informacích doptali na Sady národního obdoje, nicméně ho přesvědčujeme, že to nemá smysl, když o nich v životě neslyšel ani Lukášův dědeček.

Ptáme se aspoň pár lidí okolo, jestli náhodou neznají dotyčné sady (co když to je někde tady okolo, místní by to mohli vědět). "To jsem teda v životě neslyšel, a to už tu hezkých pár let bydlím." Ostatní odpovědi jsou podobné. Dělíme se. Lenka, Lukáš a Honza jedou na ulici Sady, já a David do Troubska. Vůbec se nám tam nechce, Troubsko je evidentně hrozná díra. V autobuse rozmlouváme s jedním pánem, jojo, dobře zná školku v ulici Národního odboje, 220 hodin v akci Z tam odpracoval... a jeho děti tam pak ani nevzali. Vystupujeme u školky, když vtom volá Lenka: "Vraťte se co nejdřív zpátky, našli jsme ty sady na tý třetí mapě..." ach jo, kdybychom na začátku Davida poslechli... Naštěstí autobus jede zpátky už za deset minut, mezitím se bavíme pohledem na dav s baterkami, který pročesává školku. Do zpátečního autobusu nastupuje kromě nás jenom jeden tým.

Lenka (o objevení správných sadů):
S Honzou jsme se setkali na Moravském náměstí, u školky v Sadech byly ještě asi tři další týmy. Vysvětlovala jsem Honzovi, proč jsme tady a Eva s Davidem kdesi na druhém konci Brna a chtěla jsem mu zdokumentovat, že v rejstříku mapy vážně žádné Sady národního odboje nejsou. Měla jsem v ruce samozřejmě tu třetí mapu, do které jsme se na Planýrce nepodívali, a ty sady tam byly! A do*** (napadala mě opravdu nehezká slova) Lukáš se chytá za hlavu: "No to se nedívím, že tenhle parčík pod takovým názvem nikdo nezná, tomu se říká Šerebka, ach jo."

David a já dorážíme jen o chvilku později. Docela mě štve, že tam je kromě nás spousta lidí, a někteří se chovají dost nápovědně... jestliže nějaký hlouček sebevědomě a rychle někam kráčí, je jasné že už našel další místo a stačí jít za ním, dokud se zase nerozdělí. My jsme ale našli všechno sami :).

Lenka:
Na dětském hřišti (jo ono to bylo cvičiště pro psy ... aha ;) ) postával podivný chlapík. Zeptala jsem se, zda patří k Tmou, prý jo ... ha, tak už jsme viděli druhého organizátora. Kousek od něj u stromu byla krabice disket, jednu popadám a sháníme dohromady tým.

Už se vracejí - "nic tam není...". Jenomže my už máme pro tento případ vymyšlené řešení, Lenka takřka profesionálně odtrhává kovový plíšek a rozebírá disketu. Jak tak na ní koukám, skoro bych řekla, že už to musela dělat mnohokrát :) Nechápu, jak tam organizátoři ten maličký papírek dostali, zvlášť při zachování funkčnosti diskety. Když si představím, že bych měla takto upravit 200 disket... hrůza. Dělíme se, David a já jedeme do Lužánek, ostatní na Výstaviště.

(David: Oba týmy našich kamarádů na disketě málem zkrachovali. Jedni měli jako správní informatici s sebou notebook a tak s disketou zkoušeli nejrůznější kouzla. Kromě nejrůznějších matematických operací s čísly vadných clusterů kupříkladu zkoušeli zavolat na číslo, které označovalo počet volných bajtů na disketě... dokonce se jim prý i někdo ozval... :-)

Jsme v parku, teď musíme najít ten pomník. Před jedním domem (vypadá jako nějaké divadlo) stojí hlouček lidí s cigaretou... Ptám se: "Prosím vás, kde je tady Merhautův pomník?" Smějí se... "Nejste vy náhodou taky z Tmou?" a ukazují nám cestu.

Lenka:
Před pomníkem u výstaviště se "nenápadně" procházel člověk. "Ahoj, nejsi náhodou z Tmou?" "Jsem, ale nejsem vaše spojka." "Hm :(." Nicméně šifru jsme našli hned. Proti nám se žene dav asi stovky lidí, "Ježíšmarjá, snad to nejsou soupeři, rychle pryč!". Ale pak jsme si všimli, že nemají batůžky a jsou smažácky oblečený... "Aaaa na Výstavišti je Techno party". Dorazili jsme na místo, kde má být naše část šifry... kolem už jsou houfky lidiček cosi hledajících v mapě :). Obešli jsme kontejnery, u jednoho nacházíme textík. Trochu nás zmátlo, ze není označen číslem, asi jenom nápověda. Obcházíme ještě další kontejnery (chováme se profesionálně, určitě jsme to už někdy dělali :) ), zda tam není někde nápověda ještě jiná. Lístečky byli na víc místech, ale stejné... šifru 6 měli Eva s Davidem. Vyrazili jsme za nimi... u tramvaje se diví dvě slečny: "Prosím vás, řekněte nám uz konečně, co tu dneska dělá tolik lidí s batůzkama..."

Scházíme se s ostatními na Moravském náměstí před kostelem. Vedle je vchod do nějaké galerie s velkou halou, pohodlnými křesílky a stolečkem. Nikdo tam není, tak se usazujeme v teple a rozkládáme mapy. Kluci nacházejí na mapě Jamné, Kopaninu, Krkatou bábu a další místa z nápovědy. Zkoušejí je přes fólii nějak spojovat, ale nikam to nevede. Nemůžeme přijít na ten druhý znak. Asi po dvaceti minutách přichází nějaký chlápek - "Hledáte něco?" jeho hlas mi připadá trochu výhružný. "my hrajeme takovou hru, ale klidně můžeme jít ven, my už vlastně jdeme...", bojím se aby nebyl průšvih. K mému překvapení mění tón hlasu, že prý je to v pohodě, ať tam klidně jsme...

Nemůžeme s tím hnout, už přemýšlíme hrozně dlouho, Lenku napadá že v tom prvním by se také dalo vidět "Koliště", což je ulice nedaleko. Nezdá se nám to, ale už nás nebaví sedět, a tak zase umlčujeme Davida, který prosazuje "méně chodit a více přemýšlet" a vyrážíme na Koliště. Tady nějak dochází i mě, že je to dost beznadějné. I kdyby to tady náhodou bylo, tak by to muselo být přece schované tak, aby to nesebral náhodný kolemjdoucí. A když to neuvidí náhodný kolemjdoucí, tak to neuvidíme ani my, když nemáme jinou informaci než Koliště. To druhé by se sice dalo číst "Konec", ale hledejte si Konec Koliště.

"Taky by se to dalo číst Kostel komín...", říká David, chudáček, myslím si, že už je asi unavený. Za normálních okolností by mu určitě došlo, že kostely komíny nemívají. A i kdyby, tak že by nás přece organizátoři nenechali lézt po střeše kostela, to je přece jenom docela v rozporu se zásadou nebudit pozornost. Vysvětluje mi, že Komín je čtvrť v Brně. Říkáme si, že to pojedeme zkusit, ale jedeme jenom my dva, druhá půlka týmu je na opačném konci Koliště.

Je fakt, že tohle byla asi jediná šifra, kdy jsme si nebyli jisti, že jsme kápli na správné řešení, jinak bysme jeli hned všichni. (David: nejdřív se mi to moc nezdálo, ale než jsme nasedli na České do tramvaje, byl jsem si už jist skoro úplně, a taky jsem to volal ostatním) Jedeme tramvají a počítáme stanice. Stanici před tou, kde jsme chtěli vystupovat, se nahrne do tramvaje spousta týmů, vidím, že jeden z nich má v ruce šifru číslo sedm. Chceme vystoupit další stanici, ale nejde to, neprotlačíme se ke dveřím. Časem nám dochází, že asi řidič nějakou stanici před Komínem nezastavil, a tudíž jsme měli vystoupit tam, kde se tolik lidí hrnulo dovnitř. Každopádně voláme Lence, ať přijedou určitě za námi (autobus jede za chvíli), takový dav přece není náhoda. Za chvilku u kostela v Komíně nacházíme další šifru, konečně... Tak tohle nám taky trvalo déle než bychom si představovali.

Lenka:
Na druhém konci Koliště to nevypadalo tak beznadějně, jak by se mohlo zdát. Je tady totiž spousta grafitů a některé vypadaly i dost podobně jako naše "čínské znaky"... stejné ale nebyly, nikam to nevedlo.

Vystupujeme a sedáme si na lavičky na zastávce. Je na nich námraza, čeká nás asi docela chladná noc, je totiž úplněk a obloha bez jediného mráčku. Vedle postává taky nějaký tým... slyšíme jejich rozhovor. "Tý jo, to nemá cenu, prej tam je loďka a někdo musí těch deset metrů k ní uplavat... v týhle zimě, no to je na žalobu, na to se vykašlem ne?" - "Ne, já bych to nevzdávala." - "Dobře, tak budeme hlasovat..." Nevíme, jak jejich hlasování dopadlo, jelikož Lenka mezitím našla cestičku mezi šestiúhelníky, (Lenka: podotkla bych, že dost náhodou na základě systému, který rozpracoval Honza... prostě se dopňujeme) a odešli jsme směrem ke hrázi. Každopádně nás trochu vyděsili, naštěstí Lukáš bydlí v Bystrci, tak si říkáme, že kdyžtak půjde do vody on, a potom se dojde domů převléci. Probíhá kolem nás pět borců s čelovkami, jeden z nich říká něco o tom, že už jim chybí jenom jedna, pátá růžice. Když se nad tím teď zpětně zamýšlím, říkám si, jestli se kolem tramvajové zastávky Bystrc přístaviště nehrála tu samou noc kromě Tmou ještě nějaká, úplně jiná hra, ve které se vyskytovala loďka a růžice.

Cestou potkáváme stan... že by to byl někdo z účastníků? Nebo organizátoři? Nebo někdo úplně cizí? Bavíme se představou, jak si tak někdo vyrazí na čundr, myslí si, že stráví klidnou noc v lese, a přitom mu každé tři minuty projde kolem stanu pět lidí s baterkami... :) (Lenka: Byli to loňští vítězové a lidi, díky kterým jsme tu ;) Komentáře kolemjdoucích je prý docela bavily... no ještě aby ne.)

Blahořečím organizátorům, že nás posílají k Ríšově studánce, dochází mi totiž voda, a už jsem začínala mít opravdu vážnou starost, co budeme pít - ostatní na tom s tekutinami nebyli o moc lépe. U studánky je kromě nás ještě dalších pár týmů, ale nesedí, nýbrž běhají kolem s baterkami. Plníme lahve, David odchází hledat seník. Za chviličku se vrací, že jsme tady asi špatně, že našel na mapě nějaký seník asi tak kilometr a půl odtud přímo na západ. Vůbec mě ta malá zacházka nemrzí, ta voda za to stála.

Brzy přicházíme na nápovědu "sedm". Zkoušíme každé sedmé písmeno, slovo, slabiku, větu - nic. A ještě dlouho nic, jde to ztuha. Je kolem páté ráno, přichází krize, některé z nás přepadá mikrospánek. (David: jestli mikrospánek trvá půl hodiny, tak to pak jo:-) Hledáme něco podezřelého... je tam třeba nějak násilně mnoho čísel: "pětkrát stejný postup - nebo jenom třikrát - ne, dvakrát bude stačit". Ale co s tím? Má to občas divnou gramatickou stavbu: "Mám takový jeden sen. Už dlouho." Normální člověk by přece řekl: "Už dlouho mám takový sen.", ne? Vytahujeme nápovědu z výstaviště - nemá to nějakou souvislost? Zkoušíme každé sedmé písmenko z nápovědy a podobně. Nic. Všímám si, že slovo "šifra" se v textu vyskytuje přesně sedmkrát, v různých pádech. Pádů je přece taky sedm... Hledám další slova, která se tam vyskytují sedmkrát, ale nikam to nevede. Padá na nás pesimismus. Ale přece když už jsme došli až sem... to přece musíme vyřešit!

Už tu sedíme hodinu. Teď přichází další tým, a za neuvěřitelně krátkou dobu (asi deset minut) odchází, ani si nesedli! No to mě teda fakt naštvalo! Čteme si šifru znova a znova dokolečka, snad posté. A hele, ono to číslo je v každém odstavci právě jedno. Odstavec... zkoušíme z každého odstavce tolikáté slovo, jaké je v něm číslo. Nic. Blbost, nejdřív má přece má přijít na řadu sedmička!! Tak sedmé slovo z každého odstavce, vychází "už hledáte šifru dobře, ješte rozpracovat ta čísla" - to zní opravdu nadějně! Čísla, co takhle tolikáté písmeno z toho slova, kolik je v tom odstavci... s Lenkou napjatě odhalujeme jednotlivá písmenka: "uhu... uhuber.. u Huberta!" To je určitě ono! Budíme zbytek týmu a vesele odcházíme na místo, označené v mapě "U Huberta".

Tak tady jsme tedy měli největší noční krizi, přece jenom kolem té páté ráno je člověk nejvíc ospalý, už má taky něco v nohách a navíc je ta nejhorší zima - to byla opravdu dobře načasovaná šifra. Naštěstí jsme se po jejím zdolání docela probudili novým optimismem. Zanedlouho začalo svítat, takže z nás spadla noční únava.

Lenka:
Ona se Evička nechce chlubit, ale ona jediná u seníku nespala, pořád do toho papíru koukala a nevím jak dlouho bychom tam byli bez ní... asi hodně dlouho.

Lenka:
Neměli jsme sčítat poslední tři úseky... no ale když on letěl pořád rovně, to fyzik prostě nemůže nesečíst!!! Chyběl nám tak záchytný bod střelnice a nevyměřili jsme přesně rybník... Nakonec to nevadilo, ale jenom díky neskutečnému štěstí.

Na náměstí v Žebětíně prohlížíme pomník (co když ho tam postavili na památku spadlého letadla) a cukrárnu (Jarmila má přece nejradši zmrzlinu z cukrárny, ne?) Je tady pouze jeden tým, sedí na lavičce, něco počítají, a pak odcházejí směrem, odkud my jsme přišli. S Lenkou přemýšlíme: "Tak co jsme ještě nepoužili?" - "Plavky a Zetor!" Rozdělíme se, Lenka, Lukáš a Honza půjdou k rybníčku (plavky) a já s Davidem k JZD (Zetor). Cestou do JZD klesáme na mysli (David: protože stoupáme do kopce :-), je nám divné, že nikde ve vesnici neběhá žádný tým. Tipujeme, kolik týmů je před námi... (David: a hlavně kde jsou, když ne tady) padesát, to ne, tak dvacet, protože aspoň třicet jsme jich od vrcholové knížky asi předběhli. Možná budeme v první dvacítce, když už nepotkáváme tolik týmů - pokud to ovšem najdeme. Do JZD se nám nechce, rozmyseli jsme si, že je to blbost, radši jdeme prozkoumat pomníček nad vesnicí. Voláme Lence, jestli to nechtějí přepočítat, že se nám zdá divné, že je tady tak málo lidí.. Nechtějí, stojí si za svým výsledkem. (později se dozvídáme, že je pěkně naštvalo, že jim nevěříme :) U pomníčku jsou asi čtyři kluci, pročesávají pole okolo, evidentně také hledají trosky letadla. Zvoní mi mobil, volá Honza. Jeho hlas zní náramně nadšeně: "Mám to, našel jsem to, je to tady v takový trubce... Svítěj tam dvě červený lebky, to je úplně skvělý. Musí se tam po takový dřevěný lávce... jdu pro to, sejdeme se na náměstí."

Lenka:
To bylo tak: došli jsme na konec vesnice. Rovně se šlo k rybníčku, napravo na nějaký statek. Tam posíláme Lukáše, Honza šel k rybníčku a já jsem zůstala na místě, neb do obého jsme nevkládala moc velké šance. Myslela jsem si, že jsme museli přehlédnout nejaké upřesnění v šifře. Napadalo mě, co znamená zkratka FAT a že jsme mohli poslední záchytný bod spojit s nějakým Brněnským letištěm, když pilot říká, že už se těší domů. Lukáš nic nenašel... to se dalo čekat. Honza tam ale byl nějak dlouho, asi to vzal důkladně, myslím, že tam stejně nic není. Vrací se, běží !!!, že by? Lukáš mu jde naproti, Honza něco drží, juuuuu juuuu juuuu mame to. Hned jsme volali Evě, sraz na náměstí, chovat se nenápadně.

Ale teď je potřeba sprintovat do cíle. Říkáme si s Lenkou, že stačí, když poběží kluci. Stejně bychom jim nestačily. Na poslední chvíli dobíhají autobus. My dvě vyrážíme pěšky směr Bystrc. Asi za čtvrt hodiny nám volá David: "Hádejte, kolikátý jsme?", ta otázka zní dost optimisticky "Desátý?", tipuji. "Nene, lepší..." Dozvídám se že jsme druhý, a to ještě jenom s asi čtvrthodinovou ztrátou na vítěze. Tak to je fakt výborný, máme obrovskou radost...

Za chvíli už se objímáme s klukama v cíli. To jsme tedy opravdu nečekali, po té děsivé chybě se Sady národního odboje, která nás stála přes dvě hodiny, po menším, ale přece jenom záseku s Komínem, a po zjištění na Chocholi, že první tým tam byl už před čtyřmi hodinami... To je neuvěřitelné, kdybychom se na začátku hned podívali do té staré mapy, našli bychom ty sady hned. Mohli jsme vyhrát s dvouhodinovým náskokem! Ale takovéhle "kdyby" má určitě spousta týmů. Libujeme si, že v takhle dlouhé hře si každý tým vybere tu svoji smůlu. Někdo na prvním stanovišti, někdo na posledním, ale nikdo nemá štěstí po celou dobu. Nechápeme, kam se ztratily ty týmy, které byly před námi, nějaké jsme sice v lese předběhli, ale přece jenom...

Ještě bych chtěla říci, že Žlutý bagr na nás na první pohled působil sympaticky a vítězství mu tudíž přejeme. Trochu mi vrtá hlavou, čím to je, že jsme se nepotkali v Žebětíně. (Lenka: No já mám takový pocit, že jsme je možná potkali, když jsme šli k rybníčku, v opačném směru šel tým směrem na autobus.)

No a co zbývá dodat? Bylo to moc prima, opravdu, děkujeme organizátorům, přejeme jim spoustu dalších nápadů a hlavně - těšíme se na další Tmou, kterou určitě vyhrajeme! :) (David: což jsem tvrdil i před touhle hrou, ale byl jsem umlčován, že prý děvčata nikam běhat nebudou, že hlavně se zúčastnit a případně to dojít do konce. No je fakt, že od návštěvy Troubska už jsem to prosazoval jenom občas.) Eva: No jo, ukázalo se, že David má vždycky pravdu :)

2. jak jste se o TMOU přesně dozvěděli?

Lenka: Od Piffa, loňského vítěze. Potkali jsme ho o prázdninách na jedné opuštěné salaši v Černé Hoře. V září si vyžádal na Tmou konkurenci :)

3. proč jste se na TMOU přihlásili, co jste očekávali?

Eva: Všichni jsme kdysi jezdili na soustředění od korespondenčních seminářů, kde jsme si podobných (i když ne tak velkolepých) her užili spoustu. Časem jsme zestárli, stali se z nás organizátoři, ale chuť něco opravdu prímového si zahrát nás nikdy neopustila. Mrzelo nás, že pro nás zestárlé už nikdo nic neorganizuje, když vtom nám Lenka pošle odkaz na minulé ročníky Tmou! Okamžitě nás to nadchlo, a hned jsme věděli, že u toho nesmíme chybět.

David: že vyhrajeme!!!!!

4. co pro vás bylo největším zážitkem? Kladným, záporným...

Lenka: Záporné zážitky nebyly, nejlepší bylo, že náš tým dokázal výborně spolupracovat.

Eva: Pro mě byl rozhodně nejsilnější zážitek luštění šifry v šifře v pět ráno u seníku.

David: že jsme skoro vyhráli!!!!! (kladným)

5. co se vám na hře líbilo?

Lenka: Objednali jste fajn počasí... a máte skvělé nápady

Eva: všechno :)

David: že jsme skoro vyhráli!!!!!

6. co se vám na hře nelíbilo?

David: že jsme nevyhráli úplně!!!!!

Eva: Davida si nevšímejte, on to tak nemyslí :)

7. co bylo až moc jednoduché?

David: poslední šifra, protože jinak bysme určitě vyhráli!!!!!

Eva: to je pravda, už před tím, než jsme ji našli, jsme si říkali, že jediná šance, jak se dostat někam na čelo peletonu (v tu dobu jsme se cítili býti daleko za špicí) je, že poslední šifra bude nějaká pekelně těžká, a my jí vyřešíme nejdřív :)

8. co bylo až moc složité?

David: najít Sady národního odboje, díky čemuž jsme nevyhráli!!!!! :-)

Eva: Jojo, měli jsme poslechnout Davida a podívat se hned do té třetí mapy. Skoro je mi vás líto, myslím, že "Sady národního odboje" bude velmi frekventované spojení v mailech účastníků a to v ne moc pozitivním světle. Ale podle mě je jasné, že je nemožné vychytat úplně všechno... Vzhledem k tomu, jak byla celá ta hra super, jsou nějaké ty Sady naprosto zanedbatelné. Otázkou je, jak bych se na to dívala, kdybysme kvůli nim ztratili ne dvě a půl, ale třeba pět hodin, nebo se třeba nedostali dál vůbec. Ale jinak David kecá když říká, že jsme kvůli tomu nevyhráli, protože těch záseků jsme měli víc. Například Kostel Komín nám taky tak dobré dvě hodiny trval.

9. jak byste změnili pravidla hry?

Eva + Lenka: Stejně jako je předepsaná mapa do terénu, navrhujeme předepsat i plán Brna.

David: tak, abysme vyhráli!!!!! Teď vážně, možná by se mi líbilo, kdyby se zas zakázaly mobily... ale nejsem si jist, takhle to taky má své výhody. Taky bych to mohl mít i delší, ale to jsem asi sám :-) No hlavně aby to nebylo kratší!

10. co vás při hře nejvíc pobavilo?

Eva: Bylo toho víc, ale často na účet ostatních týmů, přece to sem nemůžu psát, když si to třeba přečtou... :)

David: že jsme skoro vyhráli!!!!! no je fakt, že to mě pobavilo fakt dost, když jsem se v cíli dozvěděl, že jsme tu čtyřhodinovou ztrátu během pěti stanovišť takřka dohnali.

11. co vás při hře nejvíc naštvalo?
David: že jsme nevyhráli úplně!!!!! (sakra, to už tady jednou bylo, ne? :-)

12. co byla vaše největší blbost?

Eva: No tak samozřejmě Sady, ale to už tu bylo řečeno mnohokrát.

David: že jsme hned nenašli Sady národního odboje a tudíž jsme nevyhráli!!!!!

13. co by nejvíc pobavilo nás ostatní?
David: no to už fakt nevim :-))))