qitek's icon Jiří Kvita English

Setkání v metru

"V metru na schodech vídáme se spolu..."

V pátek 26. března 1999 jsme se vraceli z Hostivaře a před stanicí metra Skalka jsme s Jirkou Kurfurstem zahlédli mladou maminku nějaké asijské národnosti, která velmi spěchala a byla zaskočena schody vedoucími dolů do stanice. Pomohli jsme jí s kočárkem na obou schodištích, ona mluvila česky jen trochu, a tak plavně přešla na angličtinu, my učinili taktéž. Vlak chvíli stál, a tak jsme se mohli bavit. Jsme studenti a vracíme se z tělocviku. Jak se jmenuje dítě? “Eliška”. “Where are you from?” “China”. A kde se naučila anglicky? – na universitě! Její muž je Čech, a právě s ním měla mít schůzku v 11 na Karlově náměstí. Bylo po jedenácté. “Oh, I’m late!”. Ptala se, kde sídlí naše škola. Ah, jen na pěti místech v Praze! Její byla v kompaktním areálu.

Dítě bylo nádherné. “Beautiful!” “Yes, even more beautiful than me!”. Vlak se rozjel a ona se věnovala své dceři. Vystupovala na Můstku jako já, Jirka jel na Muzeum. Byla docela upovídaná, na eskalátoru se svěřila, že má u nás ještě stále problémy s předsudky, které lidé mají. Nejprve jsem jí příliš nerozuměl a myslel si, že mluví o zapamatovatelnosti tváří, smysl se ale nakonec ukázal mnohem hlubší. Dokonce ani rodiče jejího muže se ještě nesmířili s tím, že je Číňanka. Já jí řekl, že v ničem takovém nevidím problém. “…and there are also the political reasons”, řekla a měla pravdu. Měl jsem v tašce s nákupem Lidové noviny, kde byla zpráva o návštěvě čínského presidenta ve Švýcarsku, který byl přivítán davem demonstrantů proti čínské politice v Tibetu. “I don’t understand it at all! You know, it’s just politics and nothing more!” “Yes!Yes!”, souhlasila hbitě.

Asi to tak je. Uzavřenost hranic před rokem 1989 způsobila mnohé, mimo jiné i určitou xenofobii, která stále přetrvává. Situace se snad změní u nastávající generace mladých lidí. Studuje-li někdo vysokou školu a bydlí na kolejích s Rusy, Kazachstánci, studenty s Keni, Zimbabwe, Lybie…, pak pro něj většinou není problém vážit si druhých, respektovat jiné národnosti a rasy a zvyknout si na kosmopolitní společnost lidí. Možná nás však čeká ještě dlouhá cesta, než si každý z nás toto uvědomí. A mezitím se stále najdou tací, kdož budou podněcovat nesnášenlivost a nenávist vůči jiným, která je však pouze primitivním přežitkem z dob, kdy člověk nenáviděl příslušníky jiného kmene prostě proto, že nebyl na svém lovišti sám. A mnoho lidí se stále bude cítit trapně pod pohledy druhých a bezmocně, bude-li potřebovat pomoc v dopravními prostředcích, stejně jak se mi o tom svěřovala ona mladá žena.

Eskalátor skončil, vystoupili jsme na povrch. Skoro se dala do běhu, ale ohlédla se a upřímně řekla: “Nice to meet you!” . Díky, a “Have a nice time!”. Bye…a zmizela kdoví kde.