qitek's icon Jiří Kvita English

O mně

Jak jsem se tu objevil

:: své vzpomínky průběžně dopňuju, když je čas a nálada :-) ::

Narodil jsem se svojí mamince v nemocnici v Hranicích v listopadu 1979. Nejdříve jsme bydleli u babičky, na to si moc nepamatuju, pak jsme se přestěhovali na ulici 1. máje, kde jsme měli v kuchyni růžové linoleum a černobílou televizi, kde se daly chytat polské stanice. Tatínek nám pak vyrobil akvárium, a dokud v něm nebyla voda, hostil řetízky "céček". V pokoji jsem ještě měl psací stůl a zelený koberec, který jsem jednou, jak klukovský zákon přikazuje, polil inkoustem:) Pak jsme byt vyměnili za 2+1 na jiném sídlišti, kde bydlíme dodnes, pamatuju si matně stěhování, zařizování koberci, kupování barevné televize, a narození bratříčka. Ještě než se nám narodil, byli jsme s rodiči na tradiční české dovolené 80. let, totiž v Bulharsku, z které si ovšem pamatuju jenom vlny v moři, kousnutí mravence, divné jídlo, lovení mušlí, smažené rybičky a dřevěné lodě.

Chodil jsem do závodních jeslí a školky Cihelen, z jeslí je nyní vila zpět v soukromém vlastnictví, a pro děti to tehdy byl ráj. "Tety", které nás hlídaly, si prý v létě s námi hrávaly v bazénu oblečeny toliko v plavkách, a tatínci tam proto rádi chodili. Pak na to ale maminky přišly, zatrhly to a ony musely být zase slušně oblečeny:)

Již v mládí se u mne projevoval umělecký talent: babičku, t.č. nosící módu pro plnoštíhlé, jsem v jeslích a školce rád kreslil a zobrazoval jako kulový objekt přes půl stránky, a k tomu nějaké ty ručičky a nožičky. Obrázek byl samozřejmě vystaven na nástěnce v šatně, babička pro mne přišla, a říkala jedné známé: "To budu určitě já, uvidíte..." "Ale prosím vás, to přece ne...", a z druhé strany bylo opravdu hrdě napsáno: Jirka - babička! Jindy jsem zase při návštěvě kontroly vyházel všechny hračky ze skříně, překonal všechny obranné mechanismy a zablokovaná dvířka. V době, kdy se zavíralo Národní Divadlo, jsem pak všem prý převyprávěl nějaký dokument, který jsem s babičkou viděl v televizi. Babička mne také naučila, jak se dělají palačinky, znal jsem technologický postup od setby pšenice po přípravu těsta. "A co se dělá z obilí?" "No přece palačinky!" Až na to, že teď bych neudělal ani kapku těsta, natož je hezky usmažit:)

Babička se tedy vyučila prodavačkou a pracovala v obchodě na náměstí a na Třídě prvního máje, práce ji bavila, a stále nechápe neochotu dnešních prodavaček, v jejich obchodě musel být řád, pořádek a čisto, a pracovitá nálada. Museli balit a porcovat, a to vše mimo pracovní dobu, bohatým hranickým paničkám dokonce nosily nákup až do domu, a když se jim třeba nezdál chleba, poslal je pan řídící do pekárny pro jiný. Dokonce složila zkoušky na vedoucí, ale pak šla pracovat do Sigmy, pracovní doba v obchodě moc nepřála rodině a dětem, a přes manžela se dozvěděla o volném místě v expedici. Posílali čerpadla do světa, a ráda na to vzpomíná, méně raději pak na ideologickou stránku práce v podniku. Někdy dokonce dala děti spát, a ještě v noci šla do práce připravit náklad na ráno, a tak si namohla záda. Po úraze nohy pak pokračovala v archivu registratury, v prachu dokumentů, a odkud pak odešla do důchodu, i když ještě nějakou dobu pracovala na vrátnici, a vždycky věděla, kde každý sedí a pracuje. Vzpomíná, jak za války uměla německy, a po válce zase rusky, ale všechno už zase zapomněla. Oba jazyky moc v lásce dodnes nechová.

Babička se narodila 29.12. roku 1934 v Olomouci, bydleli s rodinou v nedalekých Tršicích u Přerova, ale k Olomouci stále měla vztah: občas prý otec vzal bryčku a jelo se na výlet na Svatý Kopeček. Babička je prostřední se tří sourozenců, bratří Jendy a Pavla. O Pavla, který je o deset let mladší, se starala skoro jako o své vlastní dítě. Bydleli v Tršicích, a všechny děti se narodily v nemocnici v Olomouci. Otec zapřáhl bryčku, a v roce 1944 jeli do porodnice podívat se na nejmladšího brášku, měl prý žloutenku a byl jako citrón. Její otec byl uznávaný hospodář, lidé si za ním chodili pro rady, a hospodařil na statku po svém otci. Večeřeli vždy vařené brambory a mléko a snídali mléko a suchý chlém, i když máslo bylo (a sama jej stloukala). Jají maminka se starala o hospodářství, ale pracovala i na poli, babička vzpomíná, že zpětně ani neví, jak to její maminka všechno zvládala. Místní lékař je v zimě učil bruslit a v zimě plavat, bazény jsou tam prý dodnes. Bratři jejího otce byli vzdělaní a vážených profesí, její strýc Ferda žil v Bzenci a s jeho synem (bratrancem) se po letech potkali. V Tršicích byl horní a prostřední mlýn, na jednom byli za války Němci, a v druhém se skrývali Rusové. Otec riskoval a dělal zabíjačku pro obě strany. Babička měla bratry Jendu (1930- 2007) a mladšího Pavla, který žije ve Studénce. Bratr jejího otce pak jejich rodinu přesvědčil k tomu, aby se po válce odstěhovali do bývalého sudetského pohraničí, a tak se v roce 1946 přesunuli do Polomi. Babička říká, že to byla veliká chyba - Tršice působily skorem jako malé městečko (otec bych ochotník, babička sama také hrála a zpívala), zatímco v Polomi byly jen chalupy daleko od sebe... Jako jediní ve vesnici dům skutečně koupili za peníze vypacené jeho sourozenci za statek v Tršicích. V Polomi jejich otec pokračoval v pití, často ho vídávali, jak se vrací večer domů, ale vždy zvládl přeběhnout úzkou lávku přes potok. Kolem roku 1950 měl její otec úraz, převrátila se na něj vlečka (vezli do LIpníka odvádět dobytek), oznámili jim, že je mrtev, ale na márách si zřízenec všiml, ze se otec hýbe a začíná klít. Měl zástavu srdce a zlomená žebra, ale probral se. Její maminka říká, že babička ma tvrdost a povahu po něm. V roce 1952 jejich otec umírá v 47 letech na jaterní nemoc a statek je rodině "gulaga" konfiskován státem, její maminka se stěhuje do Hrabůvky, a babička se (ještě přinucena otcem) vdala za muže o dva roky mladšího, místo aby ji poslali na studia (vesnický učitel prý osobně šel za jejím otcem, aby ji poslali na gymnázium do Hranic, ale ten nepovolil). Vdávat se nechtěla, rozhodli o ní, otec se s ženichem dobře znali a dobře si rozuměli. Babička chtěla od oltáře utéci, ale držl ji prý pevně, až měla modrou ruku. Nastěhovali se do Hranic do bytu u Slavie. Její muž měl tři bratry, jeden z nich pak žil na Horní Bečvě (Miroslav Kuba). Od patnácti let už babička pracovala v obchodě a přitom dojížděli jednou týdně do školy (měla papíry i na vedoucí), v Hranicích pak pracovala v ochodě na dolním podloubí. Syn Vítězslav, můj strýc, se jim narodil v sedmém měsíci roku 1954 (v nemocnici byli dva měsíce), jeho otec byl právě na vojně v Trnavě (?) a pak v Košicích, a moje maminka pak v r. 1958 (babička byla B+). Babička pak pracovala v expedici Sigmy, kolem roku 1962 letěla s mužem do Varny (děti byly v Hrabůvce), pak se rozvedla. Jenda odešel již dříve z domu do Ostravy a vzal si tetu Žeňu, Pavel tetu Věru. Jenda měl dcery Janu a Naďu; a Pavel dceru Pavlínu a syna Radima. Babička vypráví, jak ji na základní škole v deváté třídě učil tehdy nový a před žákyněmi zarudlý učitel Šobora, budoucí profesor na gymnáziu. Později se s ním potkala v bazénu v lázních v Teplicích: "Takové černé vlasy může mít jedině Maruška Dvořáková!" Vyprávěla o rozvodu v roce 1971, že se k sobě s mužem nehodili, on byl strojař a šla mu matematika, že prý je maminka chytrá po něm:) Rok 1974 byl pro ně těžký. Nejdříve měla slepé střevo (odváželi ji přímo z práce), pak si s maminkou odpočinuly u moře, vrátili se, babička zrušila úrazovou pojistku, a druhý den ji srazila motorka a vážně jí zranila nohu. Strýc byl na vojně, mamince bylo šestnáct let a byla ve druhém ročníku na průmyslovce. Každý den za babičkou chodila do nemocnice, a babička si musela její návštěvy u sestřiček vybojovat. Představuju si, jak tam spolu asi sedávaly a o čem si asi, smutná matka s dcerou, povídaly. Měla potom nastoupit jako vedoucí do samoobsluhy naproti Sigmy, ale pak pokračovala v Sigmě v registratuře. Maminka maturovala na chemické průmyslovce v roce 1977, a já jsem se jí narodil v r. 1979. Ještě si pamatuju, jak šla babička do důchodu ze Sigmy, ovšem už z oddělení registratury. Expedice jí přivodila špatná záda, prach v registratuře zase průdušky, chvíi pak ještě pracovala na vrátnici, pamatuju si, jak jsme ji chodili navštěvovat. Babička si pak počátkem devadesátých let našla v lázních nového dědečka z Trutnova, dokonce se vzali, ale jak říká, naštval ji, protože jí brzo umřel. Sama si nebyla v den obřadu jistá, plakala, ale nakonec se vzali. Od jeho smrti žije sama. Strýc Jenda zemřel v roce 2007, babička o něm stále hovoří v přitomném čase: že jsou spolu vždycky spojeni, a když se na pohřbu viděli s Pavlem, řekl jí smutně: "Tak jsme zůstali už jenom dva!"

Základní škola

První stupeň

1. září 1986 jsem s rodiči vyrazil do základní školy Struhlovsko - bráška jel v kočárku, já měl myslím svetr a novou koženou aktovku. Tatínek vše dokumentoval fotoaparátem Zenit. Šlo se přes parkoviště, kde v létě bývaly cirkusy (byli jsme na jednom, který se jmenoval Berolina) nebo kolotoče, kam všichni kluci chodili hrát hry na automatech. Teď tam stojí Billa, a kdo ví, co příště.

Tatínek vzpomíná na vojnu v dobrém, nikdo mu prý nikdy komínek nerozházel, a může dávat k dobru spoustu historek. Někdy mám dojem, že vojna dnešním mladým mužům tak trochu chybí, včetně mně. Po nočních hlídkách tatínek postavil podle obrázku model Eiffelovky ze špejlí, oýbal je v horké vodě v ešusu, kde přímo i držely správný tvar. Ve vlaku mu pak na ni kdosi hodil tašku, ale víceméně prý přežila, byť nevím, kde je jí konec nyní. Když přišla na družstvo řada škrábat brambory, bylo toto vzbuzeno pověřenou osobou kolem páté ráno, a začalo se s přípravou oběda. Nějaký stroj prý z pytle brambor udělal pět kilo oškrábaných, ale horší to bylo, když se škrábalo ručně. Někteří ale neváhali, a bramboru zručně několika řezy opracovali na vkusnou a efektivní krychličku.

Spoustu lidí z prvního stupně základní školy si pamatuju jen letmo, měli jsme několik spolužáků ze Slovenska, kteří pak s rodinami zase odjeli, když se v roce 1992 dělila Republika a slovenští vojáci opouštěli kasárna. Pamatuju si, jak jsem jednou přišel ze školy a nadšeně jsem mamince říkal, že jsme se učili odčítání. Měli jsme písanky a slabikář a zakazovali nám psát propiskou, první pero jsem dostal až o několik měsíců později. Jedny z prvních knížek, které jsem četl, byl Neználek a 20000 mil pod mořem, pak spoustu Verneovek a co mi přišlo pod ruku doma a v knihovně, hodně sci-fi. Se Sašou jsme "soutěžili", kdo bude mít více knížek v čtenářském deníku, který jsme si i sami ilustrovali. Sašu jsem v první třídě galantně doprovázel do hudebky, ani nevím, jak to vlastně ty děti vymyslely.

A taky jsem chodil do Jiskřiček, Pionýrem jsem se už nestal. Vedla nás nějaká slečna jménem Olga, měli jsme klubovnu a pamatuju si na nějaký výlet za soutěžemi do Přerova, kde jsme získali sladké odměny:) Chodili jsme taky do kina na poučné Sovětské filmy, z kterých si toho naštěstí moc nepamatuju.

Ve druhé třídě jsem si rozbil koleno a začaly první stehy, mám ještě neco na hlavě a prstu pravé ruky:)

Někdy v té době jsem také začal chodit na výtvarný obor do Lidové školy umění, kde jsem potkal budoucí spolužáky a mnohému se naučil. Škoda jen, že jsem na gymnáziu ve výtvarce nepokračoval.

Po druhé třídě jsem byl na táboře u Martina v Rájeckých Teplicích, jindy zase na nějakém příměstském táboře. Ale většinou mne o prázdninách hlídala babička, chodili jsme se koupat do Bečvy, ještě než na naše oblíbené místo u splavu dorazily první bagry a začaly stavět vodní elektrárnu. Měl jsem nafukovací lehátko-šipku, u řeky byly oblázkové pláže, kousek to bylo ke stadionu a koupališti.

Židličky ve škole byly seřazeny podle velikosti, měli jsme zakázáno se houpat, a když jsme zlobili, museli jsme sedět s rukama za zády. S Kájou jsme si v hodinách dějepisu kreslili do sešitu nebo na lavici. O přestávkách jsme museli chodit po chodbě dokolečka, to asi místo hřiště a abychom měli trochu pohybu. Velká přestávka trvala myslím dvacet minut, a do jídelny jsme si mohli zajít na sklenici šťávy za 50 haléřů. Svačinu mi chystala maminka, a někdy jsem ji nedojezenou nosil domů. To se vždycky tatínek zlobil, jaká je to škoda chleba, zvláště jsem vracel ten s paštikou, zato vajíčkový salát, který jsem občas po Velikonocích dostal ve skleničce, jsem zbaštil rád:) Na hodinu nám vždycky zvonil zvonek, a na konci nudných hodin jsme si už balili věci do aktovek, abychom zvedli židličky na lavice a utíkali do šatny. Ta se zamykala a klíče mívali šatnáři. Taky jsme měli předsedu třídy, nástěnkáře a pokladníka. Ráno jsme se postupně scházeli a židličky zase sundávali z lavic na zem.

Chodil jsem do oddílu atletiky a kamarádil se s Ondrou Kožouškem a Pepou Žerníčkem. Ondra se pak odstěhoval s rodiči do Německa a Pepík na jiné sídliště. Skákali jsme na pískovištích do dálky a chodili k jednomu místu u řeky, kde byly skály a spřádali jsme tam naše dětské sny. Někdy s námi skákal do písku tatínek, a závodili jsme tam pak všichni kluci z okolních domů na sídlišti.

Také jsme na víkendy začali jezdit na chatu, jak říkáme domku u Štramberku, který tatínek zdědil. Občas mě určitě zlobilo, že jsem se třeba nemohl účastnit akcí se spolužáky, ale příroda kolem, les a trocha práce mi myslím prospěla. Sedávali jsme pod starou třešní u studny, chodili k potoku k "Zátočině", do lesa na chrastí a na hřiby, hráli si s místními kluky, hrabali trávu a listí na zahradě, sbírali jablka, lovili kobylky.

Jako kluk jsem taky lepil papírové modely z ABC, nejčastěji autíčka, ale taky lodě a jiné létavé i nelétavé stroje. Zkoušel jsem i plastové modely, ale vždycky jsem polystyren zapatlal lepidlem. Tatínek vždycky spřádal plány, že o dlouhých zimních večerů budeme něco lepit spolu, ale nikdy nám to nevyšlo, a tak mým nejlepším dílem zůstala loď Black Falcon, které čas postupně láme stěžně. Začali jsme se také scházet s Kájou Michálkem a plánovali vlastní projekt z papíru, který sice nevyšel, ale přátelství zůstalo.

Vzpomínka č. 2: Jako malý jsem lepil papírové modely z časopisu ABC, nejčastěji formule 1, ale i lodě, vzducholoď, bagr či betlém. Zkoušel jsem i plastové modely, ale ty mi šly už hůře, byť loď Black Falcon mám pořád rád. Tatínek vždycky snil, až jednou v zimě bude spousta času, a postavíme něco velkého spolu, nikdy ale ta nutná spousta času nebyla. Nedávno použil stejná slova, když se rozhodl, že bude třeba roztřídit staré fotografie do alb, jak bylo krásné slyšet, že se v něčem tak krásně klukovsky nezměnil!

Z prvního stupně si pamatuju jednu básničku od R. L. Stevensona:

Ze židlí které v ložnici jen stály
pod schody loď jsme udělali
Pak přišly polštáře a když byla loď plná
každý ten polštář byla jedna vlna

Naložili jsme pilu a pár hřebíků
a taky pitnou vodu v kyblíku
Tom přidal jablíčko a já kus chleba
to bylo všechno čeho bylo třeba
na plavbu dalekou i na statečné činy
po celý den až do svačiny

Dny pluli jsme až Tom se praštil o schod
rozbil si koleno a to byl náš rozchod
Teď Tom už jenom pěšky chodí
a já zbyl sám na oné krásné lodi.

...Hezká, není-liž pravda?

Druhý stupeň

1990

Druhý stupeň začínal pátou třídou (chodil jsem na osmiletku). S rodiči jsme v září byli na dovolené v Tatrách, bráškovi bylo 4,5 roku. Do školy jsem nastoupil o pár dní později a hned v pondělí jsme měli čtyřhodinovku angličtiny. Naším třídním učitelem byl pan Vladimír Lajda, který nás učil matematiku, hudebku, tělocvik a fyziku.

Vláďa vystudoval ekonomickou střední školu, pak se rozhodl učit fyziku a matematiku, a šel na vysokou školu. Vyprávěl, jak profesoři při přednáškách vždy říkali: "Ale to jistě znáte z látky gymnázia...", a všichni přikyvovali "Ano, ano...", a jenom on s hrůzou: "Neee...!". Pak prý vždycky chodil na konzultace, a pan profesor mu vlídně říkal: "Tak se na to podívejme, Vladimíre...". Dokonce nám jednou v hodině ukázal komplexní čísla a imaginární jednotku, a švihácky hodil křídu přes rameno (ale vzadu ji myslím nechytil:), ale pak zvážněl a řekl: "Nebojte, děcka, to mám nadřený...".

Jednou se s ním kluci o nějaký výsledek vsadili o pivo, Vláďa se díval na tabuli a hádal, kolik to vyjde, říkal "Jo!..Ne!..Jo!", a nakonec to pivo myslím vyhrál a my jsme jej pak našli u něj v kanceláři, když se vyklízela...

Jednou se podíval, jak něco rýsuju, chytil mne za krkem, třásl se mnou a ptal se v rytmu kývání: "Jakou čarou se rýsuje osa? Přece čer-cho-va-nou!". Trochu jsem se na něj zlobil, ale aspoň si to doposud pamatuju:) Ve vitríně třídy jsme měli geometrická tělesa a napsané Ludolfovo číslo, naučil jsem se je na 30 desetinných míst (tak schválně, je to dobře?: 3,141592653589793238462643383279...:). Na jednom výletě jsem si zase při dlouhém čekání zapamatoval poznávací značky tří aut z parkoviště: VSC 11-11 VSB 01-34 VSA 27-41. Škoda jen, že teď už ta paměť tolik neslouží:)

1991

Vzpomínám si, že jsme poměrně vážně sledovali v televizi válku v Zálivu, prezidentem USA byl George Bush starší, po něm přišel Clinton.

Toto léto jsem byl také myslím na atletickém táboře v Trojanovicích, měli jsme krásné tréningy v lese. Jednou nám bylo zle z červených limonád, ale bylo tam fajn. Trenér mi myslím dal kromě trochy kondiční přípravy taky hodně do života co se týče vůle a vytrvalosti. Nebyl jsem v běhání moc dobrý, ale když byly vytrvalostní tréningy, snažil jsem se na radu Petra alespoň nezastavovat, a šlo to. Běhávali jsme na Rybáře nebo do Teplic a tam pak ještě závodili do schodů. Jinak jsme bývali na stadionu, rozběhávali se na pilinové dráze, pak byla rozcvička, rovinky, a následoval buď rychlostní, vytrvalostní nebo technický tréning. Bavila mne výška a flop, čtyřstovka a zkoušel jsem vrh koulí.

Do školy jsme dostali 8 bitové počítače PMD s programovacím jazykem BASIC. Programy a hry bylo možné nejprve nahrávat jen z magnetofonového pásku a 8 palcových disket, později dokonce z 5 1/4 palcových. Z dalších jazyků jsme se učili Logo, Karla a Žofku.

Z her jsme hrávali Manica Minera, žáby, a na prvních PC na gymnáziu už i Prince of Persia.

Na parkovišti před školou (nyní Billa a dále bůhvíco) jsme s Karlem Michálkem sedávali na blocích stavebního materiálu pro kotelnu a bavili se o hvězdách a všem možném.

Televize

Před sametovou revolucí alebrž před plyšákem byly hlavní televizní kanály jednička a dvojka České televize, občas se daly chytit slovenské stanice s pro nás neznámou znělkou večerníčku, a někdy i zašumění Poláci, na jihu Moravy to prý zase bylo Rakousko. V televizi často běžel monoskop, barevné kruhy a čáry, a čekalo se na začátek vysílání, jindy obrázek žárovky ponoukal k šetření elektrické energie. Televize byla dlouho černobílá, až později jsme měli i vlastní barevnou. Po revoluci se objevily kanály F1 (federální kanál) a na chatě jsme dokonce chytali i experimentální OK3, kde běžely nám dosud neznámé videoklipy Michaela Jacksona či pořad Marmeláda Lucky Vondráčkové. jednou ráno roku snad 1992 spustila slavnostně své vysílání nová komerční televize Nova, všichni jsme s nadějí viseli u obrazovek, než nás to přešlo.

1992...aneb 6.-7. třída:)

V létě jsme jezdívali na chatu, v Hranicích chodili na koupaliště, byli jsme s bráškou u babičky a také jezdili za novým dědečkem do Trutnova.

V zimě se konal lyžák s naším třídním učitelem Vladimírem Lajdou, na který jsem bohužel nejel, ale aspoň jsem pak byl v létě na táboře, který se konal u osady Michalov u Potštátu. Hráli jsme hry v lese, byla ztezka odvahy, večer se sedávalo u ohně. Jednomu návštěvníkovi tábora jsme nalili za kalhoty vodu do trychtýře, kam se on měl, jak se původně domníval, trefit s desetníkem, který jsme mu umístili na čelo. Když pak Vláďa dozpíval písničku Mississippi, řekl, že ho při této příležitosti napadlo "Mokrý slipy":) Jeho žena chudák vařila v letních vedrech na otevřeném ohni, vodu nám z Boňkova vozil pan Patrák a na brambory jsme jednou v rámci hry šli na pole za osadou. Mým oddílovým vedoucím byl "Vrla", další byli Vlasťa a Dalibor, přijela se podívat i Katka Sítová. Spalo se ve stanech, na kraji lesa jsme vykopali latrínu:) Bylo nám dvanáct, byli jsme tam většinou spolužáci ze třídy, ale taky Katka a Verča z Olšovce, a kromě prvních lásek jsme žádné jiné problémy neměli. Chodili jsme na výlety, cestou si zpívali, spali pod širákem, učil jsem se první písničky a založil si zpěvník.

V září jsme šli zase do školy, učili jsme se programovat, a docela nám to šlo. Náš pan učitel se léčil na onkologii v Olomouci, psali jsme si dopisy, s celou třídou a jeden od něj mi zůstal. Do Olomouce jsme jeli na exkurzi na výstavu Flóra, ale potkali jsme se s ním až jednou u něj doma. Přijeli jsme jakožto žáčci na návštěvu, možná měl i narozeniny, už nevím. Posedali jsme si na trávníku před jeho domem a povídali si. Řešili jsme třeba třídní rozpory a on nám ze svého nadhledu dával hezké rady. Vždycky říkal, že v osmé třídě už bude možné si s námi rozumně popovídat, dá-li Bůh, že se toho dožije. My jsme se tomu vždycky jen smáli, vůbec jsme nevěděli, jak vážné to s ním je...Na onu návštěvu jsem mu dovezl porcelánové prasátko-pokladničku, která však vypadala spíše jako tank:) Na konci roku jsem mu zase jednou dal malého červeného Favorita z papíru, Minibox z ABC. Jeho žena jej v něm vždycky vozila do práce. Do Hranic jsme pak jeli zpátky myslím autobusem.

Vláďovi bývalo ve škole špatně z léků, párkrát musel odcházet ze třídy. Jednou ráno si mne zavolal do svého kabinetu, stál opřený o stůl, a řekl mi: "Jirko, mně je zase špatně, tady máš klíč a jdi mi prosím pohlídat 8.B na počítačích...". Docela mne to bavilo a měl jsem radost, to jsem ale netušil, že jsem ho tehdy viděl naposledy...

První den školy v lednu visela na stožáru černá vlajka, na Silvestra nám umřel náš pan třídní učitel...

Na pohřeb jsme šli celá třída, byla kluzká námraza a my jsme klopýtali na hřbitov u malého nádraží v Hranicích. Já a Saša jsme kondolovali jeho ženě, na rozloučenou mu zahráli pár trampských písniček...Myslím, že nikdy plně nedocením, jaká ztráta to pro nás byla. Bylo mu myslím jenom 36.

Ten rok byla také letní Olympiáda v Barceloně, jejíž oficiální píseň nazpíval Fredie Mercury, který zemřel rok před tím. Do Barcelony jsem se podíval v roce 2004, ale kolem stadionu jsem prošel jen v povzdálí.

1993

Na školu přišly první počítače s procesory 386, učili jsme se zacházet s DOSem, Windows 3.11 (musely se spouštět příkazem win:), editorem T602 a AmiPro. Informatiku nás vyučovala paní Gabzdylová a spousta věcí se hodila do budoucna, byť se všechno tak změnilo! Tyto vzpomínky píšu 16.9.2005 na Chicagském letišti O'Hare, kde čekám na kolegu, s 2GHz notebookem na kolenou...kdo by si to byl tehdy pomyslil!

1994-1998 Gymnázium Hranice

Naší třídní profesorkou byla paní Dana Kubešová, učila nás matematice a fyzice, s maturitou a příjmačkami jsme tak neměli problém:) V prvním ročníku nás mateřskému jazyku vyučoval pan profesor Oldřich Kubíček, moudrý pán klasického vzdělání, který však před rokem 1989 musel pracovat jako dělník.

Třídu jsme měli v pravém křídle školy, které bylo spolu se starými šatnami později celé přestavěno na nové. Ve třídě byl klavír, na kterém jsem si odpočítaval, jak vypadají akordy. Mohli jsme si vybrat mezi hudební a výtvarnou výchovou, vzal jsem si hudebku, což mi pomohlo s naukou a pochopením kytarových akordů. Hrávali jsme s Martinem Novákem, který právě ukončil Gymnázium (Simona a Garfunkela, folk, Druhou Trávu...), s holkama ze třídy jsme vystupavali na Akademii, zpívali jsme i s Jarkou a Olgou ze sousední třídy, hráli jsme folk, Kameloty a Redla, jednou jsme si zahráli i s Jirkou Horkým (housle) či Františkem (basa). Hráli jsme také Carpe Diem s bicími a klávesami, měl jsem z toho radost, i když to bývalo všelijaké:)

V létě 1995 jsme uspořádali super drsný "čundr" s Kájou a Tomášem, nakonec jsme byli rádi, že jsme došli na Lysou horu, Šerák jsme už nějak s promoklými stany a oblečením nezvládli:)

Za peníze vydělané v létě na brigádě jsem si koupil v Přerově kytaru typu "jumbo", měla sice tvrdší a vyšší struny, ale oproti předchozí španělce to byl pokrok:).

Také nám začaly taneční, pamatuju si na krásu toho pocitu, kdy se nám s Jarkou první valčík podařilo kroužit kolem celého sálu. S Evou a Luckou Valovou jsem pak chodil do pokračovacích tanečních a tanečních pro dospělé, párkrát jsem dokonce i zašel do tanečního klubu, ale vážně jsem se tanci nikdy nevěnoval. Škoda, ale latina mne moc bavila a kroky a figury si pamatuju dodnes:) Scházívali jsme se v budově Vojenské akademie na Drahotušské, později v Jugo klubu. A tak jsem si na plese třeba aspoň zatančil s Gábinkou:)

Bělčice

Největší prázdniny před vysokou školou

...Káťa, Verča, Olšovec, Markéta, Klimkovice, tábor Raduň, Nikita, děti...:)

1998-2003 MFF

...je toho spousta, tak musíte chvíli vydržet! Nejde ani vyjmenovat všechny důležité a krásné lidičky, lásky a přátele, které jsem za tu dobu potkal...Michi, Janča, Bíťa, Zdeňka, Jirka, Monii, Martík, Drahuška, Jelwák, Jaryn, Lukáš, Břeťa, Edith, Brno, Ondra, Kajka, výlety na Slovensko, zatmění Slunce v Rakousku, fyzika, biofyzika, částice, Holandsko, Skotsko, DESY, Cern...

2003-2008 Doktorát a Fermilab

Aneb Život ve dvou světech, mezi dvěma břehy přátel

Život ve Fermilabské vesničce byl ideální pro osamocené melancholiky typu mne nebo Vlasty. O víkendech mne to prérií táhlo procházkou na D0, kde jsem buď lehounce pracoval nebo skypeoval kamarádům doma. Na oběd jsme pekli lososa, při procházkách jsem fotil husy, raky, trávu, dravce či kojoty. Klid, k němuž kejhání hus paradoxně přispívalo, V zimně se hrála volejbalová liga, v létě se dalo jezdit na kole, nefoukal-li příliš silný vítr. Trasou k budově High Rise a kolem Tevatronu či Main Injektoru se dalo i běhat, trénoval jsem tak na Chicagsky půlmaraton v říjnu 2006.

Poprvé jsem do Fermilabu přijel na přelom června a července 2002, kdy jsem se pokoušel dělat pseudofyziku s Ryujim Yamadou. V domečku bydlel ještě Miro Šiket a Áďa, a podstatě jsem se jen naičil trošku softwaru se Sašou z fyzikátu na telefonu. Pak jsem jel na měsíc do Cernu, a na podzim jsem jel zase do Fermilabu udělat 15 směn na mionových detektorech, a v lednu jsem zase v Praze chodil se zánětem dutin na počítač HP či samotný server IPNP v Tróji numericky integrovat diferenciální účinné průřezy na diplomku. Obhájil jsem v květnu 2003, v létě jsme jeli do Skotska, a na podzim jsem se ve Fermilabu potkal s Romanem Otcem. Začal jsem něco dělat pro Jet Energy Scale DeltaS imbalanci, ale v lednu jsem pak nebyl schopen práci na dálku z Prahy dodělat a nevěděl jsem, čím se vlastně zabývat. Zase jsem jel v březnu do Fermilabu na další shifty, díval jsem se na nějaká data a na trapném doktorandském týdnu v Praze jsem mohl ukázat akorát tak invariantní hmotu Z bosonu. V létě 2004 jsem začal dělat JES closure testy v Z+jets, s Janou jsme projeli Kalifornii, a na podzim jsem konečně poprvé začal pracovat i na top kvarku na p14 datech. Hned v lednu 2005 jsem přijel pokračovat v analýze, dokonce jsem začal i psát analysis note, ale pak mne Aurelio doporučil na program kalibrace hadronového kalorimetru, kde jsem potkal Krisztiana. V létě 2005 jsme práci ukončili a já jsem si v Praze udělal státní doktorskou zkoušku, byv předtím na škole CTEQ v Mexiku. Na podzim jsem zase jel do Fermilabu, s úmyslem pokračovat v analýze, ale Aurelio se stal convenerem JES skupiny a požádal mne, abych spolu Dagem pracoval na closure testech. Příliš se mi nechtělo, ale nakonec jsem kývl, neb mělo jít o práci tak na dva měsíce.

Práce pro Jet Energy Scale skupinu mi nakonec zabrala neuvěřitelné dva roky, kdo by to byl býval kdy řekl. Ale počáteční nadšení bylo úžasné, proseděli jsme s Dagem třeba noc v control room, a přemýšleli o designu a strategii. Pěšky jsem se pak vracel do vesničky a viděl nádherný východ slunce. Ve Strasbourgu v prosinci jsem zase na dálku pracoval až do šesti ráno, když hořel termín. V lednu 2006 už Dag začal pracovat jen pro single top, a já zbyl na closure testy sám. O víkendech jara 2006 jsem si psal vlastní jednoduché toy Monte Carlo pro top kvark, zatímco ostatní čas plně zabírala JES, ale práce v týmu byla velice motivující. Ráno jsem vstal, a co nejdříve chtěl být v práci: tolik věcí bylo třeba napsat a vyzkoušet! Po večeři jsem se vracíval do kanceláře a bývali jsme tam až k půlnoci. Ze začátku si nasazení také pořád vyžadovalo přísun čaje a cookies, posléze jsem naštěstí zůstal pouze u čaje, z kterého se mi podařilo vynechat cukr.

V létě 2006 jsem byl na letní Fermilabské škole, a pak zase kombinoval Top a JES. Naplno jsem začal spolupracovat s Michaelem Begelem na jaře 2007, kdy jsme se dostali k prvním rozumným spektrům. CTEQ summer school v Madisonu s Georgiosem. V srpnu jsem je do Fermilabu po krátké přestávce znovu, a v říjnu jsem oficiálně začal Fermi International Fellow, i když jsem už vůbec nechtěl, neboť mne další povinnosti jen zdržovaly od disertace. Poušel jsem se o unfolding spekter pomocí ansatz metody, ale problém byl příliš komplexní a můj styl psaní kódu a kontroly nedostatečné. V lednu 2008 jsem si tak raději psal prográmek, který luštil Sudoku, a po návratu do Fermliabu z krátké návštěvy domova a oslavy maminčiných narozenin jsem zkusil unfolding pomocí jiné metody podle Gavina, což naštěstí zabralo a znamenalo zlom pro celou práci, kterou jsem koncem roku 2008 okolo pražského D0 workshopu měl již ve slušné formě (i když v květnu byl unofolding a akceptace ještě velmi nejistý). Michael už na D0 nebyl, a tak jsem musel analýzu prosazovat sám.

Bydlel jsem s Edgarem na kraji Napervillu, snídal jsem joguty aktivia (jediné rozumné), spal v povlečení se sněhuláky a každý den dojížděl zelenou Hondou do laborky a zpět po ucpané Route 59. Nádherná volejbalová zimní liga, kamarádi z Argonne, ale život nenaplněný, osamělý, přiliš americký a povrchní, bez kultury, jež by byla rozumně časově dosažitelná v potřebné kvalitě. Kajka za mnou přijela na únor až květen 2008, pak na chvíli naši a Rocky Mountains, super angína v květnu, pak na výlet do Brna v červenci, zase Fermilab, workshop v srpnu v Praze, a po výletě s bráškou v září v Yellowstoneu od října zase konečně Praha. Disertaci jsem dopsal a odevzdal v lednu 2009.

26.2.2004, Fermilabské intermezzo

Sedím ve Fermilabu na experimentu D0, koukám se na monitor počítače regent, piju kafe a vzpomněl jsme si, jak jsem jednou jako malý byl u maminky v práci.

Muselo mi být tak pět, ještě jsem nechodil do školy, kanceláře tehdy měli v nízkém třípodlažním paneláku, ze stropu se sypala zrníčka nekvalitní omítky, na zemi bylo linoleum, maminka měla stůl, v jehož šuplících jsem objevoval pozoruhodné věci. Také jsem tam tehdy objevil stolní hru minigolf, kterou tam pro mě maminka měla schovanou na Vánoce, bylo jaro, a já nechápal, proč to tam tak dlouho má a proč by měla hra zahálet, a maminka mi ji musela předčasně dát.

Na stolech byly velké šanony, žádné stolní počítače ještě nebyly, kolegu si vybavuju jen mlhavě jako nějakého strejdu. Maminka měla na stole hrnek a v něm lžičku s černou ryskou od zaschlé kávy. Tak jsem si vlastně na všechno vzpomněl, stejně špinavou lžičku mám teď i já.

Je to zvláštní, dívat se tak zpátky do minulosti, nevěděl jsem nic o škole, své budoucí práci, Americe, lidech které potkám. Maminka musela být tehdy velmi mladá a určitě vypadala trochu jinak než teď, ale lidé stárnou pomalu.

Taky si vzpomínám, jak maminka přicházela z práce, byl jsem sám doma, najednou vrzly dveře, a ona udýchaná z nákupu a s bráškou že školky přišla z práce přes město. O něco později přicházel tatínek, často se ve městě potkávali, pokud neměl ovšem noční, to přicházel pozdě v noci, kdy už jsem měl spát, a já je slyšel, jak si v kuchyni za světla lampy povídají. Tatínek jedl nějakou polévku nebo mu maminka udělala vajíčka.

Jak se mi to zda dávné a krásné! A přitom současnost je stejně tak pěkná a prchlivá.