qitek's icon Jiří Kvita Czech

About me

Jak jsem se tu objevil

:: své vzpomínky průběžně dopňuju, když je čas a nálada :-) ::

Narodil jsem se svojí mamince v nemocnici v Hranicích 14. listopadu 1979. Nejdříve jsme bydleli u babičky, na to si moc nepamatuju, pak jsme se přestěhovali na ulici 1. máje, kde jsme měli v kuchyni růžové linoleum a černobílou televizi, kde se daly chytat polské stanice. Tatínek nám pak vyrobil akvárium, a dokud v něm nebyla voda, hostil řetízky "céček". V pokoji jsem ještě měl psací stůl a zelený koberec, který jsem jednou, jak klukovský zákon přikazuje, polil inkoustem:) Pak jsme byt vyměnili za 2+1 na jiném sídlišti, kde bydlíme dodnes, pamatuju si matně stěhování, zařizování koberci, kupování barevné televize, narození bratříčka. Ještě než se nám narodil, byli jsme s rodiči na tradiční české dovolené 80. let, totiž v Bulharsku, z které si ovšem pamatuju jenom vlny v moři, kousnutí mravence, divné jídlo, lovení mušlí, smažené rybičky a dřevěné lodě.

Chodil jsem do závodních jeslí a školky Cihelen, z jeslí je nyní vila v soukromém vlastnictví, a pro děti to tehdy byl ráj. "Tety", které nás hlídaly, si prý v létě s námi hrávaly v bazénu oblečeny v plavkách, a tatínci tam proto rádi chodili. Pak to ale maminky zatrhly a ony musely být zase slušně oblečeny:)

Základní škola

První stupeň

1. září 1986 jsem s rodiči vyrazil do základní školy Struhlovsko - bráška jel v kočárku, já měl myslím svetr a novou koženou aktovku. Tatínek vše dokumentoval fotoaparátem Zenit. Šlo se přes parkoviště, kde v létě bývaly cirkusy (byli jsme na jednom, který se jmenoval Berolina) nebo kolotoče, kam všichni kluci chodili hrát hry na automaty. Teď tam stojí Billa, a kdo ví, co příště...

Spoustu lidí z prvního stupně si pamatuju jen letmo, měli jsme několik spolužáků ze Slovenska, kteří pak s rodinami zase odjeli. Pamatuju si, jak jsem jednou přišel ze školy a nadšeně jsem mamince říkal, že jsme se učili odčítání. Měli jsme písanky a slabikář a zakazovali nám psát propiskou, první pero jsem dostal až o několik měsíců později. Jedny z prvních knížek, které jsem četl, byl Neználek a 20000 mil pod mořem, pak spoustu Verneovek a co mi přišlo pod ruku doma a v knihovně, hodně sci-fi. Se Sašou jsme "soutěžili", kdo bude mít více knížek v čtenářském deníku, který jsme si i sami ilustrovali. Sašu jsem v první třídě doprovázel do hudebky, ani nevím, jak to vlastně ty děti vymyslely.

A taky jsem chodil do Jiskřiček, Pionýrem jsem se už nestal. Vedla nás nějaká slečna jménem Olga, měli jsme klubovnu a pamatuju si na nějaký výlet za soutěžemi do Přerova, kde jsme získali sladké odměny:) Chodili jsme taky do kina na poučné Sovětské filmy, z kterých si toho naštěstí moc nepamatuju.

Ve druhé třídě jsem si rozbil koleno a začaly první stehy, mám ještě neco na hlavě a prstu pravé ruky:)

Někdy v té době jsem také začal chodit na výtvarný obor do Lidové školy umění, kde jsem potkal budoucí spolužáky a mnohému se naučil. Škoda jen, že jsem na gymnáziu ve výtvarce nepokračoval...

Po druhé třídě jsem byl na táboře u Martina v Rájeckých Teplicích, jindy zase na nějakém příměstském táboře. Ale většinou mne o prázdninách hlídala babička, chodili jsme se koupat do Bečvy, ještě než na naše oblíbené místo u splavu dorazily první bagry a začaly stavět vodní elektrárnu. Měl jsem nafukovací lehátko-šipku, u řeky byly oblázkové pláže, kousek to bylo ke stadionu a koupališti.

Chodil jsem do oddílu atletiky a kamarídil s Ondrou Kožouškem a Pepou Žerníčkem. Ondra se pak odstěhoval s rodiči do Německa a Pepík na jiné sídliště. Skákali jsme na pískovištích do dálky a chodili k jednomu místu u řeky, kde byly skály a spřádali jsme tam naše dětské sny.

Také jsme na víkendy začali jezdit na chatu, jak říkáme domku u Štramberku, který tatínek zdědil. Občas mě určítě zlobilo, že jsem se třeba nemohl účastnit akcí se spolužáky, ale příroda kolem, les a trocha práce mi myslím prospěla. Sedávali jsme pod starou třešní u studny, chodili k potoku k "Zátočině", do lesa na chrastí a na hřiby, hráli si s místními kluky, hrabali trávu a listí na zahradě, sbírali jablka, lovili kobylky.

Z prvního stupně si pamatuju jednu básničku od R. L. Stevensona:

Ze židlí které v ložnici jen stály
pod schody loď jsme udělali
Pak přišly polštáře a když byla loď plná
každý ten polštář byla jedna vlna

Naložili jsme pilu a pár hřebíků
a taky pitnou vodu v kyblíku
Tom přidal jablíčko a já kus chleba
to bylo všechno čeho bylo třeba
na plavbu dalekou i na statečné činy
po celý den až do svačiny

Dny pluli jsme až Tom se praštil o schod
rozbil si koleno a to byl náš rozchod
Teď Tom už jenom pěšky chodí
a já zbyl sám na oné krásné lodi.

...Hezká, není-liž pravda?

Druhý stupeň

1990

Druhý stupeň začínal pátou třídou (chodil jsem na osmiletku). S rodiči jsme v září byli na dovolené v Tatrách, bráškovi bylo 4,5 roku. Do školy jsem nastoupil o pár dní později a hned v pondělí jsme měli čtyřhodinovku angličtiny. Naším třídním učitelem byl pan Vladimír Lajda, který nás učil matematiku, hudebku, tělocvik a fyziku.

Vláďa vystudoval ekonomickou střední školu, pak se rozhodl učit fyziku a matematiku, a šel na vysokou školu. Vyprávěl, jak profesoři při přednáškách vždy říkali: "Ale to jistě znáte z látky gymnázia...", a všichni přikyvovali "Ano, ano...", a jenom on s hrůzou: "Neee...!". Pak prý vždycky chodil na konzultace, a pan profesor mu vlídně říkal: "Tak se na to podívejme, Vladimíre...". Dokonce nám jednou v hodině ukázal komplexní čísla a imaginární jednotku, a švihácky hodil křídu přes rameno (ale vzadu ji myslím nechytil:), ale pak zvážněl a řekl: "Nebojte, děcka, to mám nadřený...".

Jednou se s ním kluci o nějaký výsledek vsadili o pivo, Vláďa se díval na tabuli a hádal, kolik to vyjde, říkal "Jo!..Ne!..Jo!", a nakonec to pivo myslím vyhrál a my jsme jej pak našli u něj v kanceláři, když se vyklízela...

Jednou se podíval, jak něco rýsuju, chytil mne za krkem, třásl se mnou a ptal se v rytmu kývání: "Jakou čarou se rýsuje osa? Přece čer-cho-va-nou!". Trochu jsem se na něj zlobil, ale aspoň si to doposud pamatuju:) Ve vitríně třídy jsme měli geometrická tělesa a napsané Ludolfovo číslo, naučil jsem se je na 30 desetinných míst (tak schválně, je to dobře?: 3,141592653589793238462643383279...:). Na jednom výletě jsem si zase při dlouhém čekání zapamatoval poznávací značky tří aut z parkoviště: VSC 11-11 VSB 01-34 VSA 27-41. Škoda jen, že teď už ta paměť tolik neslouží:)

1991

Vzpomínám si, že jsme poměrně vážně sledovali v televizi válku v Zálivu, prezidentem USA byl George Bush starší, po něm přišel Clinton.

Toto léto jsem byl také myslím na atletickém táboře v Trojanovicích, měli jsme krásné tréningy v lese. Jednou nám bylo zle z červených limonád, ale bylo tam fajn. Trenér mi myslím dal kromě trochy kondiční přípravy taky hodně do života co se týče vůle a vytrvalosti. Nebyl jsem v běhání moc dobrý, ale když byly vytrvalostní tréningy, snažil jsem se na radu Petra alespoň nezastavovat, a šlo to. Běhávali jsme na Rybáře nebo do Teplic a tam pak ještě závodili do schodů. Jinak jsme bývali na stadionu, rozběhávali se na pilinové dráze, pak byla rozcvička, rovinky, a následoval buď rychlostní, vytrvalostní nebo technický tréning. Bavila mne výška a flop, čtyřstovka a zkoušel jsem vrh koulí.

Do školy jsme dostali 8 bitové počítače PMD s programovacím jazykem BASIC. Programy a hry bylo možné nejprve nahrávat jen z magnetofonového pásku a 8 palcových disket, později dokonce z 5 1/4 palcových. Z dalších jazyků jsme se učili Logo, Karla a Žofku.

Z her jsme hrávali Manica Minera, žáby, a na prvních PC na gymnáziu už i Prince of Persia.

Na parkovišti před školou (nyní Billa a dále bůhvíco) jsme s Karlem Michálkem sedávali na blocích stavebního materiálu pro kotelnu a bavili se o hvězdách a všem možném.

1992...aneb 6.-7. třída:)

V létě jsme jezdívali na chatu, v Hranicích chodili na koupaliště, byli jsme s bráškou u babičky a také jezdili za novým dědečkem do Trutnova.

V zimě se konal lyžák s naším třídním učitelem Vladimírem Lajdou, na který jsem bohužel nejel, ale aspoň jsem pak byl v létě na táboře, který se konal u osady Michalov u Potštátu. Hráli jsme hry v lese, byla ztezka odvahy, večer se sedávalo u ohně. Jednomu návštěvníkovi tábora jsme nalili za kalhoty vodu do trychtýře, kam se on měl, jak se původně domníval, trefit s desetníkem, který jsme mu umístili na čelo. Když pak Vláďa dozpíval písničku Mississippi, řekl, že ho při této příležitosti napadlo "Mokrý slipy":) Jeho žena chudák vařila v letních vedrech na otevřeném ohni, vodu nám z Boňkova vozil pan Patrák a na brambory jsme jednou v rámci hry šli na pole za osadou. Mým oddílovým vedoucím byl "Vrla", další byli Vlasťa a Dalibor, přijela se podívat i Katka Sítová. Spalo se ve stanech, na kraji lesa jsme vykopali latrínu:) Bylo nám dvanáct, byli jsme tam většinou spolužáci ze třídy, ale taky Katka a Verča z Olšovce, a kromě prvních lásek jsme žádné jiné problémy neměli. Chodili jsme na výlety, cestou si zpívali, spali pod širákem, učil jsem se první písničky a založil si zpěvník.

V září jsme šli zase do školy, učili jsme se programovat, a docela nám to šlo. Náš pan učitel se léčil na onkologii v Olomouci, psali jsme si dopisy, s celou třídou a jeden od něj mi zůstal. Do Olomouce jsme jeli na exkurzi na výstavu Flóra, ale potkali jsme se s ním až jednou u něj doma. Přijeli jsme jakožto žáčci na návštěvu, možná měl i narozeniny, už nevím. Posedali jsme si na trávníku před jeho domem a povídali si. Řešili jsme třeba třídní rozpory a on nám ze svého nadhledu dával hezké rady. Vždycky říkal, že v osmé trřídě už bude možné si s námi rozumně popovídat, dá-li Bůh, že se toho dožije. My jsme se tomu vždycky jen smáli, vůbec jsme nevěděli, jak vážné to s ním je...Na onu návštěvu jsem mu dovezl porcelánové prasátko-pokladničku, která však vypadala spíše jako tank:) Na konci roku jsem mu zase jednou dal malého červeného Favorita z papíru, Minibox z ABC. Jeho žena jej v něm vždycky vozila do práce. Do Hranic jsme pak jeli zpátky myslím autobusem.

Vláďovi bývalo ve škole špatně z léků, párkrát musel odcházet ze třídy. Jednou ráno si mne zavolal do svého kabinetu, stál opřený o stůl, a řekl mi: "Jirko, mně je zase špatně, tady máš klíč a jdi mi prosím pohlídat 8.B na počítačích...". Docela mne to bavilo a měl jsem radost, to jsem ale netušil, že jsem ho tehdy viděl naposledy...

První den školy v lednu visela na stožáru černá vlajka, na Silvestra nám umřel náš pan třídní učitel...

Na pohřeb jsme šli celá třída, byla kluzká námraza a my jsme klopýtali na hřbitov u malého nádraží v Hranicích. Já a Saša jsme kondolovali jeho ženě, na rozloučenou mu zahráli pár trampských písniček...Myslím, že nikdy plně nedocením, jaká ztráta to pro nás byla. Bylo mu myslím jenom 36.

Ten rok byla také letní Olympiáda v Barceloně, jejíž oficiální píseň nazpíval Fredie Mercury, který zemřel rok před tím. Do Barcelony jsem se podíval v roce 2004, ale kolem stadionu jsem prošel jen v povzdálí.

1993

Na školu přišly první počítače s procesory 386, učili jsme se zacházet s DOSem, Windows 3.11 (musely se spouštět příkazem win:), editorem T602 a AmiPro. Informatiku nás vyučovala paní Gabzdylová a spousta věcí se hodila do budoucna, byť se všechno tak změnilo! Tyto vzpomínky píšu 16.9.2005 na Chicagském letišti O'Hare, kde čekám na kolegu, s 2GHz notebookem na kolenou...kdo by si to byl tehdy pomyslil!

1994-1998 Gymnázium Hranice

Naší třídní profesorkou byla paní Dana Kubesové, učila nás matematice a fyzice, s maturitou a příjmačkami jsme tak neměli problém:) V prvním ročíku nás mateřskému jazyku vyučoval pan profesor Oldřich Kubíček, moudrý pán klasického vzdělání, který však před rokem 1989 musel pracovat jako dělník.

Třídu jsme měli v levém křídle školy, které bylo spolu se starými šatnami později celé přestavěno na nové. Ve třídě byl klavír, na kterám jsem si odpočítaval, jak vypadají akordy. Mohli jsme si vybrat mezi hudební a výtvarnou výchovou, vzal jsem si hudebku, což mi pomohlo s naukou a pochopením kytarových akordů. Hrávali jsme s Martinem Novákem, který právě ukončil Gymnázium (Simona a Garfunkela, folk, Druhou Trávu...), s holkama ze třídy jsme vystupavali na Akademii, zpívali jsme i s Jarkou a Olgou ze sousední třídy, hráli jsme folk, Kameloty a Redla, jednou jsme si zahráli i s Jirkou Horkým (housle) či Františkem (basa). Hráli jsme také Carpe Diem s bicími a klávesami, měl jsem z toho radost, i když to bývalo všelijaké:)

V létě 1995 jsme uspořádali super drsný "čundr" s Kájou a Tomášem, nakonec jsme byli rádi, že jsme došli na Lysou horu, Šerák jsme už nějak s promoklými stany a oblečením nezvládli:)

Za peníze vydělané v létě na brigádě jsem si koupil v Přerově kytaru typu "jumbo", měla sice tvrdší a vyšší struny, ale oproti předchozí španělce to byl pokrok:).

Také nám začaly taneční, pamatuju si na krásu toho pocitu, kdy se nám s Jarkou první valčík podařilo kroužit kolem celého sálu. S Evou a Luckou Valovou jsem pak chodil do pokračovacích tanečních a tanečních pro dospělé, párkrát jsem dokonce i zašel do tanečního klubu, ale vážně jsem se tanci nikdy nevěnoval. Škoda, ale latina mne moc bavila a kroky a figury si pamatuju dodnes:) Scházívali jsme se v budově Vojenské akademie na Drahotušské, později v Jugo klubu.

1998-2003 MFF

...je toho spousta, tak musíte chvíli vydržet!

26.2.2004, Fermilabský epilog

Sedím ve Fermilabu na experimentu D0, koukám se na monitor počítače regent, piju kafe a vzpomněl jsme si, jak jsem jednou jako malý byl u maminky v práci.

Muselo mi být tak pět, ještě jsem nechodil do školy, kanceláře tehdy měli v nízkém třípodlažním paneláku, ze stropu se sypala zrníčka nekvalitní omítky, na zemi bylo linoleum, maminka měla stůl, v jehož šuplících jsem objevoval pozoruhodné věci. Také jsem tam tehdy objevil stolní hru minigolf, kterou tam pro mě maminka měla schovanou na Vánoce, bylo jaro, a já nechápal, proč to tam tak dlouho má a proč by měla hra zahálet, a maminka mi ji musela předčasně dát.

Na stolech byly velké šanony, žádné stolní počítače ještě nebyly, kolegu si vybavuju jen mlhavě jako nějakého strejdu. Maminka měla na stole hrnek a v něm lžičku s černou ryskou od zaschlé kávy. Tak jsem si vlastně na všechno vzpomněl, stejně špinavou lžičku mám teď i já.

Je to zvláštní, dívat se tak zpátky do minulosti, nevěděl jsem nic o škole, své budoucí práci, Americe, lidech které potkám. Maminka musela být tehdy velmi mladá a určitě vypadala trochu jinak než teď, ale lidé stárnou pomalu.

Taky si vzpomínám, jak maminka přicházela z práce, byl jsem sám doma, najednou vrzly dveře, a ona udýchaná z nákupu a s bráškou že školky přišla z práce přes město. O něco později přicházel tatínek, často se ve městě potkávali, pokud neměl ovšem noční, to přicházel pozdě v noci, kdy už jsem měl spát, a já je slyšel, jak si v kuchyni za světla lampy povídají. Tatínek jedl nějakou polévku nebo mu maminka udělala vajíčka.

Jak se mi to zda dávné a krásné! A přitom současnost je stejně tak pěkná a prchlivá.