qitek's icon Jiří Kvita English

Výběr

::Dolů::


2007

červenec

Inu, co - slavnostní přípitek
ve kterém posílám své lásky do kytek

Strháváš oponu z hvězd plných nebe
a jakým právem?
krvácí Měsíc nad Fermilabem

březen

Šeptal mi že jsem jeho milá
(nakonec jediná jsem tady zbyla...)
a že prý jmenuje se Petr
a že jsem jeho raison d'être.

leden

Šedivé domy v nádražní ulici
a vrby do bahna rybníka plačící
člověk je lehce z cesty sveden
že tenhle měsíc skutečne je leden.

Vzduchem čpí pálící se guma
z bytu zní kytara, rozladěná struna.
Šedivé mraky se kupí na oblohu
přes sídliště kočka kulhá na pochroumanou nohu.

Na dlažbě svítí obal od kusovky,
který tu zahodil snad student průmyslovky,
a ač je právě ticho hrobové
tak v téhle uličce bydlí jen Romové.

Chlap kouří v okně v domě v Jaselské
návraty domů bývají milé i nehezké.




...ještě prosinec

Každý z nás nese svůj původ jako břímě
vzdělání, barvu, přízvuk na penultimě
ve Studénce se jakýkoli růst zdá být blbej fór
nad kočárkem když kouří mladý Róm.

2006
	
	
Jsou rána kdy se obtížněji vstává
po vínu lehce bolí ustaraná hlava
nádobí nechám líně ležet v dřezu
do žil si pustím ranní dávku jazzu.
	

Třeba chce kdosi z nás jen trochu klidu
pár chvilek pro sebe, s hrníčkem čaje pod peřinu
a pak zase u okna se nadechne
vyvětrá myšlenky stýskavé za pěkné

Strach a stesk mívají oči velké
větší než doopravdy vlastně jsou
a všechno zlé určitě zas přejde
až ovečky přejdou lávku jedna za druhou.

Až jednou zblázním se, bude to docela jistě na podzim
po žluté obloze přelétne zelených mraků stín
vystoupím v Praze z trolejbusu
sám se sebou v nehybném klusu.
Teď ještě mohu schovati se do peřin
že už vám milé dámy nevěřím
ale až zblázním se
bude to docela jistě na podzim.


25.9.

Plamének vítr sfoukne jako nic
a mlčí
skloněné hlavy slunečnic
za oknem v poli srna se nám mihla
snad utéct před svým strachem stihla.

Ptáci jenž vzlétli od vysokých drátů
k odleskům slunce v oknech paneláku
já dýchám s nimi z plných plic
že dorazil jsem domů do Hranic.

A dělat co mne napadá
zase mne chytá toulavá
znovu se zbláznit jako kdysi
a spálit všechny rukopisy.

Ještě je tma, vlak odváží mne pryč
uháním zády od Hranic
vstříc Praze, Chicagu a Fermilabu
a která mi teď vlastně plete hlavu?


Výskot dětí za branami školky
človíčků kterým nikdo z nás už není roven
v poledne usednou za malými stolky
na chvíli ztichne dvůr tam dole pod Petrovem.

Dědeček a kučeravá holčička
botami šustí v popadaném listí
(a chvíle ta není vůbec tristní!)
on povídá jí dětské říkanky
do dlaní berou hnědé kaštánky
a mají s sebou sirky, nůž
a radují se spolu už
že není třeba hlídat hodinky
až budou doma stavět jelínky.

11.9.

Déšť, který jemně padá, 
déšť, který uklidňuje
za oknem šumí, a vítr odhazuje
kapky na chodníky z listí stromů
a kosům chce se jíti domů
Déšť, který smyje všechny stopy.
déšť, který smutky neutopí
déšť, který nemá mnoho jmen
Déšť, do něhož se neodváží
žádný z nepřátel
Déšť, jenž opije mne do němoty
déšť, který buší do samoty.

Po domě chodím bez košile, v kalhotách
usedám ke knížce, už voní kávy chvíle
na nic moc nemyslím a jen tak ledabyle
za oknem slyším dunět dlouhý vlak.

Vůně podzimní zahrady
trávy zrosené po dešti
Vůně spadaných jablek jež zimomřivě čekají
než je zvedneme.
Mokré boty, vítr ve větvích holých jabloní
a děcka, jež běží po hroudách na poli
Bláto a šedá obloha, 
a na ní poslední list
modrý kouř z chalupy
a táta usedá
poslední stránku si z novin číst.

Vstoupil jsem znovu do tichého domu
ještě v něm bylo cítit rybu a pohanku
Boa Noite, Buenas Noches, Andrés a Murilo!
za chvíli i já se uložím ke spánku.

O stůl je opřená kytara
na misce hnědne kdysi žlutá kůže hrušky
pýchavka po dešti vyrostla na jehličí do rána
dnes navrátil jsem auto do půjčovny
Na stole rozházené noty, telefon, klíče a triangl
hroznový cukr, plavecké brýle, tři koruny, tužka a flétna
hrnek a písek ze Skotska, korejské noty a talíře.

Za oknem kejhají husy, tikají hodiny
ve vesničce spí všichni, samotáři i rodiny
A zítra dám si zase hustou kávu
že jsem zas sám ve Fermilabu
že dnes jsem vypil sklenku Bordeaux Merlot
a že to se mnou ani nehlo
a že už jsem nechtěl ani pít
po všech těch dnech, kdy byl jsem mírně přiopit
a zpíval si zas španělské písničky
jako už večer nejeden
a v duši zase býti maličký
zeptat se jenom: Según Quien?


A je to jenom hloupá teze
že ráno stále moknou meze
že každá chvíle se v lidech věčně opakuje
jak uhlí ocel nás čas na prach redukuje.

Kolikrát na všechno jsme jednou zapomněli?
Kolikrát na světě se lidé stejně měli?
Kolikrát plakali pro stejnou věc?
Kolikrát zoufale jen chtěli dojít na konec?

Kolikrát snoubenci si řekli ano?
Kolikrát bylo kafe zamícháno?
Kolikrát milenci si řekli ne?
Kolikrát byl jsem vzhůru do jedné?

Červenec:

Díváš se teskně dolů k zemi
že už tu Janek s námi není
leč v srdcích stále znějí jeho slova
tak není smutná paní Skácelová.

A z nebe barvy ocelové
seskočil blesk a práskl hrom
výstava o Janáčkově Brně
zápisky řeči, smutný skon.

O+J:
Poklidným blankytem
proplouvá obláček
až kdesi za tichem
naslouchá Janáček.

A všechny smutky čas možná nám jednou smyje
Za dnešní slzy však může jen alergie:)

Tak v městě tvém skutečně jsem sám
poprvé, doopravdy – až právě teď
sklenice i svého času pán
u stolu čekám na zpověď.

V divadle V 7 a půl (Sukova 4)
sedím si za stolem
ubrus mým praporem
emblémem bez vzoru.
Chlapíka v kavárně nelze probuditi
nad velkou sklenicí piva
(tak už to kolikrát bývá...)
A kroužek děvčat
visí tu na rtech
učitelce tance
Nadšeně poslouchají
a krásně rozumí si
Čpí kouř a hraje jazz
a každý čekáme na představení.

Kašleme na čas, i na duších modřiny
nad hlavou šumí nám tajemné modříny.

Pomalu krok za krokem 
kráčím se svým laptopem 
a člověku je smutno velmi 
kousíček od kaple, kde Enrico Fermi 
už dávno rozloučil se s námi 
daleko od Říma, a v cizím kraji. 
A připadáš si drobný jako imago 
když do nebe se šplhá Chicago 
a sám už skoro ani nedýchám 
když slunko svítí na Lake Michigan. 
A i když se to v těchto místech často nedělá 
vzpomeňme ještě Borise Rösnera 
a jeho duši které o chvíli déle zůstati se chtělo 
stále jej vidím hřímat z prken, hrdého jak Othelo. 

Noc mne svou kaňkou přikryla
jako bys nikdy nebyla
utichá zmatený myšlenek roj
 - jak náhle podivné, být v státě Illinois...

Usedám ke křídlu
pletu si profesi
jak něžně krásné však
pohladit klávesy!

A rak si krunýř svůj prérií nes’
Jak krásné teď poslouchat Brazilský jazz!

Déšť má tu moc, kapkami všechno smyje
drobounce prší, a tolik lehko mi je:)

Životů našich písnička
tolik je ohraná
příběhy lidí z pradávna
také tak trochu zbytečná
jak rozvázaná v dešti tkanička.


Zastesklo se mi po Vás, Otče
zastesklo se mi, a není kam
utéci tesknit, a vlastně ani nevím po čem, 
zastesklo se mi, a jen já vím, jak.

Zastesklo se mi po Vás, moji drazí
 - tak ještě umí mi být líto...
a před svou vinou zoufale jsme nazí
jednou vše pomine a přebolí to.

A třeba tu uvidím klopýtat koníčka
otisky podkůvek do kypré země
po ptáčku ještě se kymácí větvička
jaro je v krajině, a Ty jsi ve mně.

Zase se toulat cestou necestou
zamířit krok svůj na Českou
a hloupou píseň pro sebe si vrnět
že jsem zas sám ve městě Brně.

A znovu zastavit se u Barviče
ač k Tvému srdci nemám klíče
ve stánku koupit kvítek růže
jak kluk a bláznit jak se může.

A najednou připadám si tolik sám
jak vlasy které kdosi vyčesal
a láska která nikdy nenastane
dopisy Tobě nikdy neposlané.

Leč láska musí býti živa
jak uhlík který věčně dohořívá
jak hvězdné nebe za noci chladné
květina která nikdy neuvadne

Láska to není rozum nýbrž cit
bolest a krása jež nejdou pochopit
a nelze dotýkat se cizích dlaní
pakliže nemyslíváš jenom na ni
netřeba plakat, zalévat vodou troud
to břímě nelze odejmout
a lehkost lásky vlastně bolest není
 - moci jen spát až do rozednění!

Láska to nejsou tato hloupá slova
leč naše činy a stále znova
životy po věky prožívané krásně
a žádné hloupé trhlé básně
po věky stejné lidské frašky
a kapka medoviny z flašky:)

A tak tu jenom ležím na boku
a luštím svou třetí sudoku
a s lehkou kocovinou po křížovce
ocásek přikreslil Adolf Born Žofce:)

Kdo dal mi to právo?
kdo dal mi tu moc?
Probodnout plátno
promarnit noc
Rozmazat akvarel
minulých let
k smrti prý daleko
 – tak nač ten spěch?

Kdo dal mi sílu?
Kdo vzal ji Tobě?
Teď v portském vínu
lžu jen sám sobě.

Kdo vzal mi odvahu?
Kdo dal ji Tobě?
Tvé srdce naleznu
v jinačí době.

Kdo vzal mi půl srdce
kdo vzal mi dech
chirurgům pod ruce:
 „…chci umřít na zádech…“

Kdo dal mi bolest
namísto radosti?
jak jsem mu zavázán!
 – sám ve své malosti!

Usedám na divan,
nech mne o samotě
rád si tu rozjímám
sám ve své prázdnotě.

...

Velký vůz stonal na špičce
nepádil s kopce, padal z oblohy!
Meteor mihl se náhle v Lištičce
Sirius zablikal a škádlil Plejády
K východu mával křídly Orion
vášnivě líbal Robin svou Marion

A duši dám si ráno vláčet
pod posledními hvězdami
dnes v noci na zahradě kdosi ryl
účelně a plný pokory.
Tak jako veverky na stromy
a k mrakům vyplašený ptáček
jsem svoje srdce vzhůru vypustil.


Tráva
vypraná dlouhou zimou
v chuchvalcích jak boule pro lyžaře
suchá jak troud
pokrytá jinovatkou
koupe se v ranním Slunci.

Za oknem domečku 18a
zahoukal noční vlak
S Měsícem vzhůru jsem jedinej
spí celý Fermilab

Vítr tu po trávě rozfoukal
					podzimní listí
and I could feel from your voice
					that you don't miss me
the wind has blown on the grass
					beautiful autumn leaves
jako by řeči mé naslouchal
					že Ty mně chybíš

Tuhletu planetu jednou zničíme, říkám si
Kdo na to má, ten lítá si
nechává rozsvíceno, koupe se v horké vaně
Jednou, až na to někdo bude mít, zničí hned celou Zemi
klidně a bez utrpení
a ještě odečte si ji z daně...



Bloudě zas městem Tvým nerozhodnut
zdali Ti říct své něžné adios
brodil se sněhem, proklínal svůj osud
pak jsem se sebral a šel jsem na gyros:)


A proč to k sakru děláme
že jedem někam do háje
kde jen sedíme pak v práci
a neřešíme situaci
jež mnohem víc nás zajímá
a našich srdcí dotýká


Cítíš zas vibrace - někdo ti píše?
"Seznam je prazdný" - kručí ti v břiše!

Máme rande na chatu
a tak rychle piš mi
výhružne na sebe tu
klikáme si myšmi.

Těžko je říkat 
co málo se tvrdí
že mobil nezřídka
jak po hrachu prdí... 

Jak je u mne věcí častou
pokecal jsem se zas pastou,
a tak lehce skvrnitý
dobrou noc teď přeji Ti:) 



What makes life a life?
Is it the simple heart beating?
Was it you next to me breathing?
Is it the fight for the living?
Is it the everyday being?
Is it the struggle for bread?
Or waking up every day in a warm bed?
Is it me walking in strange city streets?
 - seeing own reflections, desperate eyes like a beast's?



(18.3. 2001 01:00-02:00)

A Brno vzdáleno je dvě hodiny
v myšlenkách překonám je hravě
kdykoli budu chtít
budu se klouzat v blátě po kapkách
s jeskyněmi
a budu vzhlížet k věžím na Petrově.

Chybí mi Brno, jeho dlažební kostky
kukuřičný chléb a mokré tramvaje
Chybí mi zase povídat si o všem
a smazat své duši okraje

Doufám, že budu moci přijet
A pozdním vlakem vracet se zas zpět
málem i zaspat návrat domů
a tiše kráčet k bytu po schodech

Jedno je teď, zítra nebo kdysi
dopisy bez adres si stejně najdou cestu
a vřelá slova se srdci se smísí
společně promluví ve voňavém těstu

A hodiny dále tikají a ledničky vrčí
Kdepak jsou doby kdy psalo se o bušících srdcích
Dnes pípají telefony
(a pise se bez hacku a carek)

...a mívám pocit, že v Praze si jen draze hraji
- na kdoví koho; a že to nemá smyslu, je-li to jen pro mne



1999

…Pocta Albertovu…

1.
Na ocelově šedých dlažebních kostkách
ležel
tenoučký okvětní plátek modré růže

Co blázníš?
Zažbluňkala ochucená minerální voda Mattoni v mém batohu,
když jsem se pro ni shýbal
A slané rohlíky rozhořčeně přitakaly

2.
„V dívkách je dosud 
dětská tma
a ony zasněně hledí do dálek
která je objímá“
četl jsem si v knihkupectví

Abies Concolor 
je  jedle ojíněná
pokřivená JZ Severní Ameriky
do 3500 m nad mořem
v Praze skomírá
jako již celá čeleď Pinacea
(a lidé spěchající do práce)

Schoval jsem se pod ni
v podvečer
vznešeného Albertova
jenž smáčely teplé šedé kapky

Pak jsem se blátivou ztezkou
s křupajícími kamínky pod nohama
vydal domů
šťastný

…Pocta Albertovu II…

V podpaží Feynmana
zpívám si Plíhala
A v trávě usína
Gingo Biloba
V podobě lístků
jak vypelichaný kocour
a den ode dne
kapičky rosy
na něj čím dál více s bázní
vstupují jen tak
samy a bosy

Podzimní akácie
jak drobné cerkárie
zavrtávají se mi pod kůži
v podvečer Botanické zahrady
(té Albertovské)

Možná dnes večer uvidím Edit
Musím si taktéž zakoupit kredit
Však vnitřní můj hlas tiše mi vece
„Neblázni, šetři  - jedeš do Pece!“

Jeden muž v korunách
(řádně jištěn lanem)
s děsivou účelností
prořezává stromy
A ty jej úpěnlivě prosí
s vzhůru vztaženými větvemi
aby je to nebolelo.
Druhý muž špachtličkou po něm
jejich rány lepí
A snad jim také tiše zpívá
tak jako nám
zpívají ptáci.



Bečva v září (2.9.2000)

A lidé jsou nevýslovně šťastni
a chodí k Bečvě na procházky

V modré hladině řeky
se odrážejí zelenožluté kopce
mého kraje
v odpoledni nedělního podzimu
Moravské brány

A lidé krmí na vycházce kachny
se svými dětmi
svým denním chlebem

A v řece plavou rybky
na oblázky porostlými řasami
nad závějemi písku
nad pruhy vápence
bílého jako mateřské mléko

Jsem odkojen vápencovou krajinou
a začínám milovat řeku s oblázky
a žlutými kvítky v rákosinách
až když ji ztrácím.

A z vody
stoupají bublinky
oxidu uhličitého
z hlubších částí krasové oblasti

Touhu zout si boty
a vstoupit do mé řeky
Řeky mého života
jež o záplavách tolik brala
jsem promarnil
jako mnoho jiných věcí
Jako Ty, můj smutný Egypťane Sinuhete


Kabát

Dnes jsem si opět oblékl
svůj starý zimní kabát
Včera dopoledne 
začal podzim
Skoro jsem zapomněl, jak vypadá
kabát i jeseň
Schoval jsem před větrem
ruce do kapes
A objevil sepraný kousek papíru
kdysi snad seznam něčeho důležitého
		a  drobky skoro ročních rohlíků
			kdysi snad obzvláště vypečených
Znovu jsem objevoval, že mohu tahat
za šňůrky
a třepit jejich konce

Zip zabral jako obvykle až na potřetí
Chvíli jsem hledal, ale našel jsem ji
- záplatu na pravém rameni
Místy už z kabátu koukají nitě
Ale je krásné znovu cítit kapuci na hlavě
když do zad opře se vítr
A po roce zase najít
stejný natrhlý rukáv
stejné chybějící knoflíky
Je pěkné cítit
že staří známí
se nemění

Hranice, 24./25.9.2002 00:00

***
Jsem zase doma
Stejně
Tikají hodiny
A vrní lednička
Odbíjí zvony na nedalekém náměstí
A všichni spí
A já se učím
V pátek jedu na zkoušku
Do Prahy
A fyziku míchám
s potrhlými básněmi
Jako před třemi lety
To už je dávno
I zítra je už dávno
To ještě nebyly
mobilní telefony
A lidé se uměli smát
A nic nebylo navážno
A už tehdy
Mluvilo se o krásných dávných časech
Jako vždycky
Vrže pode mnou židle
škrábu se ve vlasech
hodiny a lednička
předou tu svou
Šeptám si svá slova
I tato
Protahuji si záda
Je čas studovat
Je čas jíti spát
Končí už stránka
Ač psal bych dál

Hranice, 25.9.2002 00:10


Fotky

Dnes jsem šel pro fotky
Jak banální fráze
Do básně se nehodící
Však také žádnou nepíši
Nemám rád obyčejnost
ve slově fotky obsaženou
Ale miluji okamžik
kdy před obchodem
ještě na ulici
otevřu horký balíček vzpomínek
	tváří květin hor a mraků
a jsem tam všude zpátky
Raduji se z podařeného
A rychle do spod schovávám nezdařené
Mám radost
Usmívám se

Hranice, 25.9.2002 00:15

***

Smiřuji se
Pomalu
Sám se sebou
S lidmi
Které miluji
Ale kterým také
Umím ublížit
V básních
Po kapkách
Skrápí nás nitro druhých lidí
Pocity
Které se bojíme přiznat
Nám tají dech
Na chvíli
Zastavíme se
A pak
Pokračujeme
V předstírání

Hranice, 25.9.2002 00:28



2.-3.12. 2003

Mince zacinkaly o podlahu 
letiště Newark
jezdící schody duněly dál
Za chvíli bude Wednesday Morning 3 a.m.
Je to jen pár chvil
kdy v Madison Square Garden
Simon a Garfunkel nám hrál

New York jsou snědé ženy z Mexika
jedoucí po práci z letiště La Guardia
s černými vlasy spletenými
se žlutým zlatem náušnic
s rukama zhrublýma prací
New York jsou čtvrti Italů, Čínských putyk a kuchyní
	z nichž utíkají kocouři
New York je město, kde na zemi dohořívá bílá cigareta
	a kolem ní netečně projíždějí troubící taxíky
	Za nimi jede drožka; veze dvě ženy pijící čaj
	zahaleny v dece
	vezou se v prosincový den k Central Parku
New York je pohled z okna posledního autobusu na letiště
	půlnoční reflexe Manhattanu
New York je Chrysler a Empire State Building
	a řeky lidí na Times Square
	jež tekou pod LCD reklamami
	na Pilsen anebo US Army
New York je obchod s fotografiemi Josefa Sudka a tisíců jiných
	z odlišných světů s tisíci kulturami
New York je hispánská uklízečka, co ani neví, jak řekne se anglicky „vlevo“
New York jsou špinavé vrásky na bezdomovcově čele
a z jeho vozíku radostně nám kdosi přeje
„Welcome to NEWARK“


Napsáno ve Čt 19. Srpna 1999 
v hospodě v Bělčicích při sklence vína 
a s Káťou na klíně:

I

Zul jsem si boty
A procházel se odpolední travou
Leh si k hlíně, mezi sedmikrásky
Jen tak v tričku
S knížkou a s kytarou
A s Hrabětem prožíval
jeho lásky  
stejné jako moje
sedmikrásky
jedna se stalo záložkou
krásné básně o islámské súře
a lucernách

II

Plíhal a Kainar se zavřeli do sebe
na osm knoflíků
Kvantový fyzik si přisedl ke mně
byl taky bosky, v sandálích
A mraky jako buřty
pluly po obloze
Sluníčko laškovalo
-	pálilo  a schovávalo se
Sami v táboře
se svou čistou duší
V trávě se stébly vylisovanými
v kůži
Mezi stébly jako krásné 
smaragdové kobylky
které si taky cvrčí 
                             své místo na zemi

III

Za zvuků harmoniky
se kutálí mince po stole
a v uších zní Václav Hrabě
fouká se státní hymna
někdo chce domů
jiný zůstává
Káťa láme Pavlovi startku
                         aby nekouřil
Vracím Viktorovi pivo
co mi platil v dubnu Na Vyhlídce
Hrají se karty
Půlka tábora
Třikrát Dvě Srdce sedí spolu
                       nebo odděleně

IV

Nevlídná hostinská
a přesládlé bílé víno
Cinzano schované venku
před hospůdkou
v chladivé trávě, u sloupu
Hodiny na protější zdi
Nám ukrajují čas
-	špatně vybrané místo
Káťa na klíně
A bude táborák
rum a Medvědí Mlíko
Koťátko mňouká za dveřmi
Vysvitly hvězdy
Půjde se do tábora


V

Zmámená hlava, čeština a slovenština
„Co to píšeš?“
Tolik příběhů se skrývá pod čelem každého z nás
»Oslava« loučení
Velbloud-zavináč na tričku
„Nebolí Tě noha?“
Libra, Marka, Šilink, Dánská a Slovenská koruna
Cinzano za tři stovky; víno je trpké
„Vidím Ti do karet, Dito“
Jak mi všichni budete chybět
ve 2:45 bude Iridium
„Spatřil jsem zatmění, bylo jak reliéf“
A hlava se točí
Z vína smíchaného s pivem

VI

Obrázky na kůži
co píší se na rozloučenou
květinky, co stejně smyje studená sprcha
návratu domů; k starým povinnostem
A člověk zapomene na chatky,
Přednášky a zlámanou postel,
A každý bude si žít po svém
Jakoby nic se nestalo



Z dob gymnázia:

Myslel jsem na Tě když světla kolem oken bloudila
a kola houpala mne k spánku
Možná že jako já jsi byla opilá
já pil jsem lásku doušky z džbánku.

[CNW:Counter]