Cestopis aneb z cesty do Finska

Autor: bajeluk <bajeluk(at)seznam.cz>, Téma: Různé, Vydáno dne: 20. 09. 2006

Je první zářijový pátek. Navíc přesně to datum, na které ze školních let rozhodně nemám nejlepší vzpomínky... 1. září. Pocit, že teď někdy už musí začínat škola, se během třech let na vejšce trochu vytratil, ale letos je to tu zas. A ne náhodou. Skutečně. Vyrážim do školy. A tentokrát to nebude cesta zrovna na 5 minut.

Do Prahy mám v plánu vyrazit trochu dřív než je potřeba a ještě se stavit na rozlučce se svobodou jednoho kamaráda. Snad vždycky, když někam jedu, si řikám, že tentokrát už se přece zabalim dopředu a pořádně si tu chvíli před odjezdem vychutnám. Cha cha. Vždycky to dopadne stejně. Rozhodně ne díky svému úsilí autobus z Liberce v 16:00 stíhám. Nicméně, na nějaké nostalgické loučení s rodinou rozhodně čas není. Možná naštěstí. V autobuse píšu jedny z posledních SMSek za levný peníz a uvědomuju si, co všechno na rok opouštim...

Ani se nenaděju a sme v Praze. Stavit na rozlučce se podařilo. Ještě cestou se moje hlava vzmohla na výborný výkon: vzpomněla si, že ve Finsku prý nemaj nelevnější alkolol a že by možná nebylo špatný třeba někomu něco dát. Takže, malá zastávka v Albertu na Skalce a batoh nám ztěžknul o hádám necelé kilo. Ale co, nějak to unesu.

Na Florenc dorážim ve 20:16, čtvrthodiny po tom, co sem tam chtěl být původně. Autobus Bohemian Lines je vidět naštěstí záhy a před vozidlem evidentně nikdo nikam nespěchá. Jen před zavazadlovým prostorem trochu nervózně přešlapuje pán ve světlemodré košili. Za moment chápu: kufr autobusu je plný k prasknutí, ale na chodníku se tyčí 4 ohromné tašky... a můj cca třicetikilový baťoh. Po chvíli z autobusu vylézá další muž ve světlemodré košili a úspěšně ze zavazadlového prostoru vytahuje dvě tašky a na jejich místo zasouvá kufr... a můj baťoh :) Čímž si evidentně pomoh. Tedy, spíš tím mi eividentně pomoh! Nakonec ale ani zbylé tašky nezůstaly v Praze -- páni řidičové je šoupli za sebe na první sedačky.

Odjíždíme s malým zpožděním. Dávám se do řeči s holkou, co sedí na sedačce vedle. Na slovo skoupá není a tak cesta celkem rychle ubíhá. Jen (pravděpodobně) ukrajinským cestujícím, co sedí za námi, hrozně smrděj nohy.

A protože je už dneska zase o 49 minut víc než bych byl rád aby bylo, končím. Pokračování příště.