Kterak jsem až na severní sever cestoval (1)

Autor: bajeluk <bajeluk(at)seznam.cz>, Téma: Různé, Vydáno dne: 22. 10. 2006

O Laponských krásách jsem toho už hodně slyšel. A vlastně i leccos viděl -- něco na fotkách, něco loni o prázdninách ve Švédsku a Norsku. A to, že je to tam snad nejkrásnější na podzim, mi uniknout taky nemohlo. Není proto divu, že plány vydat se do Finské části mi seděly v hlavě už od jara. Tak se pěkně posaď a já ti za to povím, jaké to tam bylo letos na začátku října.

Mno, jestli mě jen trochu znáš, tak určitě víš, že rád začínám trochu od lesa. A nejinak tomu bude i dneska.

Jak už jsem psal minule, na trajektu ze Stockholmu jsem potkal dvě holky, které měly podobné plány jako já, totiž vydat se kamsi do nekonečných plání Laponské tundry. Netrvalo dlouho a jejich výlet začínal nabývat ostřejších obrysů.

Nicméně, domluvit se jenom s nima by zřejmě bylo moc jednoduchý. Plánovat jsem totiž začal i se dvěma sestřenicema (vzájemně, ne mýma ;), Klárou a Maru, jsoucíma na Erasmu v Trondheimu. Časem se ukázalo, že termíny, a nakonec i destinace mezi "Oulu" a "Trondheimem" kompatibilní nejsou. A protože moje preference byly nakloněný spíš variantě druhé, výpravu jsme doladili a namířili do nejseverozápadnějšího výběžku Finska, na samé hranice s Norskem, s Trondheimskou posádkou. To dolaďování byla docela švanda, ale Internet a jeho možnosti mailů, icq a hlavně skypeu posloužili parádně.

Jídelníček

Plán je jasný: sejdeme se v neděli v 18:00 v Kilpisjarvi před informačním centrem. Zároveň je ale dopředu jasný, že se náš skvělý plán může kdekoliv podělat. No, uvidíme.

Středa, 27.9.2006, Turku

Je jasné, že zítra se na cestu nevydám, problémy s českou školou jsou mnohem větší než jsem předpokládal. Navíc zjišťuju, že je zítra v Čechách státní svátek, takže se budou profesoři a lidi na studijním shánět fakt výborně.

Čtvrtek, 28.9.2006, Turku

Svoje školní průšvihy jsem vyřešil asi z jedné osminy. Trnu, co bude zítra, ale stále doufám, že se podaří odpoledne stopem vyrazit.

Pátek, 29.9.2006, Turku

Dopoledne se s víc než vydatnou pomocí mé sestřičky něco na MFF vyžehlit podaří, ale ještě stále v podstatě půlka chybí. Odpoledne dotahuju třetí čtvrtinu. V místních knihkupectví kupuju postupně dvě mapy. Obě bezvadný. Bohužel, ta druhá je suveréně nejdražší mapou v mym životě. Zatim určitě. Doufám, že až na věky. Od holek z Oulu zjišťuju, že kdesi v Laponsku minulý týden napad sníh. Z mapy odhaduju, že možná bude potřeba brodit řeky. Pádim domů, kde stíhám Kláru a Maru jen tak tak, abych jim vyřídil, aby si vzali boty do vody. Vzhledem k tomu, co mě ještě čeká (nákup jídla, balení), je jasný, že vyjedu až ráno.

Sobota, 30.9.2006

Dobaluju. Zjišťuju spojení vlakem a autobusem. Cena za kilometr vlakem výrazně klesá s ujetou vzdáleností, takže by se vůbec nevyplatilo ustopovat jen třeba 300 km. Rozhoduji se pro jízdu nočním vlakem v 18:00. Jdu spát. V deset hodin, tj. po čtyřech hodinách spánku vstávám a jdu dělat domácí úkol do Finské školy. V 17:15 definitivně vyrážím na kole na nádraží, které vlastně nevím, kde přesně je. Bloudím. V 17:49 dorážim na nádraží, zamykám kolo a běžim koupit lístek. Paní za okýnkem říká, že mi vlak do Tampere právě ujel. Nervozita roste. Po chvíli se domlouváme a já kupuju lístek z Turku do Rovaniemi přes Helsinky. Uff. Bezva zkratka, ale lístek naštěstí není o nic dražší. Přesto, 36.80 E není zrovna nejmíň.

InterCity2

Usedám do měkké sedačky InterCity2. Za chvíli se vlak rozjíždí, čehož si jde ale všimnout opravdu jenom podle toho, že se venku hýbe obraz. Žádné otřesy, žádný zvuk. Prostě nic. Nechápu. Jsem nadšenej.

InterCity2

Po chvíli sezení, který si po všem shonu opravdu užívám, uvažuju, na co jsou na stropě černé obrazovky. Jako kdyby mi pan strojvedoucí čet myšlenky: za pár minut se v horním rohu objeví malý nápis "112 km/h". Wow! Nevěřícně koukám z okna. V týhle rychlosti sebou už vlak občas trochu cukne, ale proti našim kolejím to je nebetyčný rozdíl. Rychlost cestou trochu kolísá, což je dost zábavný sledovat. Na rekordních 159 km/h se vyšplhala jen jednou, za to 158 km/h je poměrně běžná hodnota.

Poslední stanici před Helsinkama přesedám do InterCity do Tampere. První čtvrtinu cesty propovídám s podnapilym chlapíkem na chodbě. Ač mu může bejt tak 55 a vypadá skoro jak homeless, anglicky umí parádně. Zná Švejka, kritizuje Finy, má rád finskej tmavej chleba a zrazuje mě od stopování ve Finsku, že mě nikdo nevezme.

Ve 22:00 přesedám v Tampere do nočního vlaku do Rovaniemi. Závidim těm, co maj koupený lehátko, ale na dvojsedačce se taky dá obstojně vyspat.

Neděle, 1.10.2006

Rovaniemi

V 7:35 vysedám v Rovaniemi. Je cca 5 stupňů. No, ono těch 850 km asi někde znát bejt musí. Nasedám do autobusu do Kilpisjarvi. Trnu, kolik zaplatim, nakonec ale řidič nepřekvapí ani jedním směrem -- cca 28 E. Tím nechci říct, že to neni drahý jako prase.

Autobus do Kilpisjarvi

Když už potřetí stavíme, aniž by někdo vystoupil nebo nastoupil, začínám si o panu řidiči myslet svý. Při další zastávce ale pozorně koukám z okýnka a co nevidím?! Těsně u silnice je malá budka na kuří noze, ve všech rozměrech má tak půl metru. Řidič zastaví, otevře přední dveře a aniž by sesednul ze svého vyhřátého sedadla, vezme z pozasebe noviny a hodí je do budky. Dveře zavře a jede se dál. Mno, dobrý! Když už zdejší autobus nevozí lidi (většinu cesty nás bylo pět), tak vozí aspoň nedělní noviny.

Budka na kuří nožce

Asi na půli cesty, v Muoniu, nás řidič vyhání ven s tím, že pokračujeme za hodinu. Nadšení se mu tímhle kouskem ve mě teda vzbudit nepodařilo, ale aspoň si kupuju k obědu jeden litr jogurtu (za euro :) a mrknu se trochu po okolí. Na stromech už v podstatě není ani lísteček. Velmi nerad, ale loučím se s mojí představou barevného podzimu. A začínám napůl vážně prosit, ať je tam nahoře aspoň sníh.

Krátce po čtvrtý hodině dorážíme do Kilpisjarvi. K mému podivu ve vesnici sníh není, za to na okolních kopcích ho je, zdá se, dost. Jako první vyndavám z baťohu čepici, rukavice a mikinu a všechno na sebe navlíkám. Ani po tom mi ale fakt teplo neni a tak zaplouvám do místní samoobsluhy. Od holek z Trondheimu dostávám zprávu, že jsou 50 km odsud a nemůžou nic stopnout. Skvělý.

Kilpisjarvi

Jako další cíl volím informační centrum.

Od 29.9.2006 zavřeno.

"See you in 2007"

Bezva. Čtu si aspoň celkem zajímavý informační tabule o krajině kolem Kilpisjarvi i zdejší oblasti Enontekiö, která v podstatě přesně odpovídá severozápadnímu výběžku Finska. Zajímavá je například zdejší hustota zalidnění: 0.25 obyv./km2. Nebo to, že Laponcem je každý, kdo se tak cítí.

Bez zajímavosti není ani to, jak se tady starají o turisty. V podstatě v každém Finském národním parku totiž najdeš volně přístupné chaty, o které pečuje obdoba našich "Lesů ČR".

Asi po třičtvrtě hodině, kdy sem stačil obstojně vymrznout, se vydávám na nejbližší kopec, který podle mapy slibuje i nějakej rozhled. Ač má kopec na výšku tak 50 m, stačí se cestou vystřídat: žádný sníh -- prodojený sníh -- mokrý sníh -- slušný sníh -- prašan.

Pod kopcem stavím stan, jdu k infocentru, který parádně svítí, pro vodu a vařím a žeru večeři. Je devět. Vyhazuju ven ešus a strkám boty do spacáku. Zbylým 2/3 výpravy nedávám žádnou naději, že dneska přijedou.

Visitor's center v noci

Bzzzz... Bzzzz... Mobil! Je vidět, že naděje umírá poslední! Vyndavám boty a šinu si to na místo srazu k infocentru. A pozor! Naše výprava je od té chvíle kompletní. Dobrá práce!

A o tom, jak to bylo dál, si nech pro tentokrát zdát. Ale až budu mít v úterý po zkoušce, tak se třeba dozvíš víc.

Jo, a kdybys přehlíd odkaz v novinkách, nebo ještě nekliknul na žádnou fotku v článku, tak tady jsou z naší výpravy všechny fotky.