z jižního severu

Různé

Kterak jsem až na severní sever cestoval (2)

Vydáno dne 04. 11. 2006 (1930 přečtení)
V minulém díle jsem skončil v podstatě hned po tom, co naše akce pořádně začala. Dnes se podíváme na to, jak to všechno dopadlo a co je to Laponsko vlastně zač.

Pondělí, 1.10.2006, Kilpisjarvi

První noc jsme si chrupkali ve stanu. Pravda, žádný velký vedro nebylo, ale mohlo být podstatně hůř. Zasněžené stany trochu překvapují, ale sníh dlouho nevydrží a dost hbitě taje. Po klasické vločkové snídani vyrážíme na exkurzi na nejlbižší kopec. Protože se od včerejška přeci jen oteplilo, holky mají za chvíli mokré boty.

Stany pod sněhem

Postupně se vzdávám svých prvních plánů a smiřuju se s tím, že dneska extra daleko nedojdem. Naším dalším cílem se stává chata Saanajarvi, v podstatě přímo na sever od vesnice Kilpisjarvi.

Mapa druhého až pátého dne

Mezitím začíná k naší velké radosti poprchávat. Nicméně, náladu nám nekazí ani déšť ani to, že cestu z vesnice trefujem asi na třikrát. Holky mě baví jejich zážitkama z cesty sem. A že to vydalo fakt na dlouho ;)

Ve vesnici už všechen sníh roztál, ale jak stoupáme výš, sníh se objevuje a postupně je i sušší. Míjíme několik jezer. Taky pršet po půlhodině přestává a občas se vynoří i nějaký ten výhled do údolí.

Jezero Saanalompolo a Kilpisjarvi za ním

U cedule, která nám připomíná, že na nejvyšší horu Finska Halti se už asi dneska nedostanem, si dáváme kus žvance a pokračujem dál na sever. Sněhu už je fakt docela dost, tak dvacet čísel určitě. Kolem páté odpoledne dorážíme k chatě.

Z mapy bylo znát, že by měla být otevřená, ale marná sláva, maje na krku dvě něžná pohlaví, docela jsem se děsil představy, kdyby tomu tak nebylo. S napětím beru za dveře a…

Chata Saanajarvi

…naštěstí se bez problémů otvírají, stejně jako pohled do vnitř. Dva bytelné dřevéné stoly, lavice, kamna, cosi jako linka, plynový vařič a pár dalších drobností. Ještě je tu trochu teplo po předchozích návštěvnících.

Rychle se zabydlujem, vaříme večeří, řežem a štípáme dříví, posléze opejkáme buřty z místního supermarketu.

Opékání buřtů

K večeru se na chvíli trochu roztáhne obloha, takže dostáváme jako dárek krásný západ slunce. Maru směle komentuje: „Paráda! Tak to dneska určitě uvidíme polární záři!“, za což se jí samozřejmě s Klárou pěkně vysmějem. Nicméně, po dvou hodinách jdu ven na záchod. Nějaký divný zelený fleky na obloze… hmm… zas nějaký mraky…

Do prčic! Tohle nejsou mraky!!! Rychle letím dovnitř s kříkem: „Polární záře! Venku je polární záře!“

Polární záře

No, vida :) Další dáreček. Dvě třetiny z nás popíjejí bílé vínečko, made in Czech Republic, které holky dotáhly. Zkrátka, večer jak má být.

Úterý, 2.10.2006, Saanajarvi

Vzhledem k tomu, do kolika jsme povídali, vstáváme vlastně docela brzy. Přesto po tom, co se nasnídáme, je celkem jasné, že v těch 20 cm sněhu patnáct kilometrů k další chatě dojdem fakt těžko. Venku se krásně trhaj mraky. Pochod k další chatě balíme a vyrážíme na horu Saana. Na mapě je z ní nakreslený daleký výhled… Mno, beru to s rezervou a kolem půl jedné se podaří vyrazit.

Počasí se nakonec vybírá tak, jak sem to nečekal. Když se blížíme k vrcholu, mraky mizí úplně a otvírá náladu, kterou na horách fakt miluju!

Pohled z vrcholu

Na vrcholu dáváme oběd. Maru se kochat extra dlouho nemusí a tak to berem nazpátek. No, je pravda, že tam nějaké extra vedro není. Cestou sbíráme ve sněhu borůvky: stačí odhrnout vrchí vrstvu sněhu a modré bobulky jsou na světě!

Čučoriedky ale nejsou polsední potravina, co jsme se chystali dolovat z přírody kolem. Následoval totiž fishing! Maru dotáhla rybářský prut, takže nádobíčko jsme měli.

Fishing

Bohužel s naší šikovností už to bylo horší, takže večeři jsme, marná sláva, museli udělat z vlastních zdrojů.

Středa, 3.10.2006, Saanajarvi

Dneska už se o velký přemlouvání ke sportovním výkonům nepokouším. Hlavně tedy proto, že se nám nějak oteplilo, takže sníh už se jako prašan fakt nazvat nedá. Přesto odradit se nenecháme a vyrážíme na druhý kopec, který u chaty je. Jeho jméno se asi nikdy nedozvíme. Mapa nám ho říct nechtěla a domorodce jsme žádný nepotkali.

Co jsem ale potkali, byly dva zápisy v „návštěvní kníze“ po tom, co jsme se vrátili z vejletu. Samozřejmě finsky, takže to jsme si hodně početli. No, nic. Věci jsme měli docela srovnaný v koutě a vypadá to, že jsou na svym místě všechny.

Čtvrtek, 4.10.2006, Saanajarvi

Měl bych to vzít nějak svižnějc, co? Už si určitě řikáš, kdy to konečně skončí… Zkusim. Včerejší zápis holky namotivoval k tomu, že by možná nebylo od věci se někam pohnout. K mé velké radosti tedy (před polednem!) vyrážíme na další chatu, tentokrát se jmenuje Saarijarvi (to je rozdíl, co?).

Mapa výletu k Saarijarvi a posledního dne

Docela mrzne, takže i když v podstatě nejdem po cestě, docela to šlape. Cíl máme před sebou asi 15 km. V půlce se napojujem na značenou cestu vedoucí až na Halti… a vlastně až kamsi do Norsko. K chatě přicházíme kolem páté. Z dálky je vidět, že tam tentokrát sami nebudem.

Vítají nás dva chlapíci, tipuju tak padesát, možná šedesát. Svým zjevem mi připomínají naše trampy v maskáčích. Nějak extra ukecaný nejsou. Možná proto, že umí jenom finsky. V době, kdy jsme je potkali, jsem ještě finsky neuměl (za to teď umim už vyčasovat slovesa!), takže jsme si moc nepokecali. Nevadí. To, že jsou z Helsinek, že byli až na Halti a že se vrací po 15 dnech jsme vytušili. Maru se ale finštiny nebojí a tak z nich tahá všelijaká slovíčka, takže o zábavu je postaráno.

Kolem sedmé je už docela solidní tma a našich spolubydličích je vidět, že už toho asi dneska moc podnikat nebudou… teda kromě spaní. A tak se stane pro nás naprosto nevídaná věc: do Hajan vyrážíme už po osmé večer!

Pátek, 5.10.2006, Saarijarvi

Náš dnešní program je celkem jasný: návrat k Saaně. Chlapíci vyráží o chlup dřív, ale ani my se nemusíme stydět. Počasí je v podstatě stejné jak včera, možná o dva stupně míň. Na sluníčko to nevypadá, ale mraky jsou vysoko, takže si rozhodně nestěžujem. Asi po hodině máme chlapíky na dohled, ale zdržujem se čokoládou a focením, takže na další česko--finskou spolupráci už nedojde. Vida… píšu tady o focení a fotky nikde, co? Hmm… to bude tím, že mi už v úterý došly v digitálu obě baterky a film ze zrcadlovky jsem ještě nevyvolal. No jo, tak se máš aspoň na co těšit.

K Saanajarvi dorážíme odpoledne. Večer se zas dostává do normálních kolejí. Maru vymejšlí bezva hru, povídat je taky ještě o čem, takže jdeme spát ve čtyři :)

Sobota, 6.10.2006, Saanajarvi

Konec srandy, balíme a vyrážíme. Po čtyřech hodinách spánku se vstává bezvadně, že… no, ještě že jsme předevčírem potkali ty dva spící Finy. Cestu do Kilpisjarvi netrefujem úplně tak jak sem si představoval. Na hlavní silnici dorážíme kolem dvanácté. Scházíme kus k vesnici a narážíme na celnici mezi Finskem a Norskem. Holky začínaj stopovat směrem na severozápad, já mezitim vyrábím ceduli „Muonio“ mysle si, že mi pomůže něco chytit na opačnou strnu. Holkám po půlhodině skutečně zastavuje stříbrný Nissan. No jo, aby taky ne, že… Dávám jim svoje požehnání, ať sem jim to rychlý stopování nevymstí a sám si to šinu pěšky do vesnice na zastávku. Když už se občas poštěstí, že jede kolem auto, vytahuju ceduli, ale marně.

Nakonec přijíždí autobus. Jsa odhodlán přeci jenom ušetřit kupuju jízdenku jen do Muonia, tj. cca 200 km. Cestou se dávám do řeči s jedním Finem, který byl v horách asi 14 dní a vzal to i do Norska na nějaký dvoutisícovky. Prý litoval, že nevzal skialpy ;) Povídá se docela pěkně a tak nás rozděluje až Muonio, kam dorážíme kolem půl páté.

Jdu si koupit něco k obědu (opět vítězí litr jogurtku za euro) a vyrážim na stopa. Za chvíli ze směru, kam mám namířeno, přichází v pohorách kluk a stopuje. Rakušan jedoucí přesně tam, odkud sem přijel. Trochu ho znervóznilo, když jsem mu řek, že je tam asi dvacet čísel sněhu.

Každý ale stopujem na opačnou stranu a tak se z prostředku vesnice rozcházíme. Rakušan asi po hodině odjel, já to ale v osum balim. Je tma a spoustu aut vidim jednou projet kolem mě z vesnice aby za chvíli jely zase zpátky.

Stavim si stan kousek za vesnicí. K večeři bodnou kolena s výbornym sejrem (hlavně teda cenou: € 3.90 / kg :)

Neděle, 7.10.2006, Muonio

Vstávám kolem osmý a v devět jsem na stopu. Po hodině a půl slyším hlasitě zvonit zvony. Zvažuju, jestli se vydat ke kostelu. Přeci jenom, že by tady byl katolický kostel si fakt nemaluju… Ale co, za pokus to stojí a tak si dávám pauzu. Na mírném kopečku se tyčí pěkný dřevěný kostelík, přesně takový, jaké byly v Norsku vždycky protestantské. Ani tenhle nepřekvapuje. Bohoslužba, zdá se, začíná až v jedenáct, tak zůstávám aspoň na půlku.

Ve 11:45 už jsem zase na svém místě. A pozor, za půlhodiny zastavuje dodávka! Kluk s holkou, neváhám a nasedám. Po deseti metrech zjišťuju, že jsem na silnici samozřejmě nechal rukavice, ale pro mladé (asi)manžele to není problém. Zvlášť s holkou se povídá dost dobře, jako obvykle, kam se hrabe moje angličtina. Jedou kamsi za Kolari. Tam mi nabízejí, jestli nechci vysadit na vlak. Zvažuju, ale nakonec se slova ujme právě nabytý stopařský úspěch a tak se nechám odvézt ještě 20 km.

Po půlhodině staví dva chlapíci v modré Felicii :) Řidičovi může být tak šedesát, spolujezdci tak o deset víc. To je navíc pěknej alkoholik. Anglicky nicméně neumí ani jeden. V Pellu mě vysazují na autobusovém nádraží, navíc směrem na jih – paráda! Zjišťuju autobusy pro případ, že bych někde zalágroval a vydávám zkoušet štěstí dál.

Ani nedojdu na konec města a už mě bere chlapík ve starém Mercedesu. Pár jizev v obličeji, černý montérky, nefunguje mu tachometr, ani slovo anglicky. Ale jinak je bezva :)

Vystupuju v Torniu, což už je u moře. Ač už je skoro šest, ani tam nestojim víc jak půlhodiny a staví mi stříbrné BMW. Řidičovi je tak pětačtyřicet, s mladou slečnou vedle sebe. Konečně zas někdo, kdo umí anglicky. :) Tak se třeba dozvim, že je to jeho dcera a že jedou za mamkou do Kemi. Jen cca 30 km, ale lepší než drátem do voka. Vysazuje mě na výpadovce na Oulu – zase to nemoh udělat líp.

Následující stop už tak dobře nevyšel a tak si v Oulu vyhlídnu do Turku půlnoční vlak. Ještě mi ale dvě hoďky zbývaj a tak si jdu noční město projít. Aspoň pár fotek se snad objeví na diákách. Až je nechám vyvolat.

A ráno v osum zazvonil zvonec, a pohádky je konec. Jsem v Turku. Obdivuju, žes to dočet až sem. No jo, trpělivost je doménou starců, to je jasný. V každým případě tahle výprava byla jedna z nejlepších za poslední rok! Laponsko fakt atmosféru má! Už se těším na jeho jarní verzi!

A vlastně ještě jeden bonus tady pro tebe mám: na mapku jsem načmáral, jak sem to tak přibližně po tom Finsku vlastně trandil.

Mapa cesty na sever

[Akt. známka: 1,50 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
| Autor: bajeluk | Počet komentářů: 74715 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
RSS | novinkyRSS
layout by pa3k & bajeluk © 2006
vytvořeno prostřednictvím phpRS - GNU/GPL redakčního systému