Nadace sv. Františka z Assisi
.
.


Renzo Allegri: Matka chudých – Život Matky Terezy z Kalkaty


11. Dům umírajících

Od té doby, kdy Indie získala nezávislost, se do Kalkaty začaly shromažďovat tisíce uprchlíků. Nenašli přístřeší a bloudili po městě, zejména v periférii, a stávali se obětí hladu a nemocí. Každý den desítky chudých bez střechy nad hlavou omdlévaly na ulici, protože už neměli sílu. Mnozí nedokázali znovu vstát a umírali tam, kde padli.

Nemocnice a státní pečovatelské ústavy se jim snažily pomáhat, ale vzhledem k neustále rostoucímu počtu případů zmohly jen velice málo. Snažily se pomáhat lidem, kteří se ještě dali zachránit, a staré, nejvíce nemocné a ty, kdo by umřeli, i kdyby byli přijati do nemocnice, ponechávaly jejich osudu.

Ti ubožáci byli tedy vydáni na milost a nemilost svému bědnému osudu. Když jim došly síly, upadli na zem, dovlekli se na kraj ulice a za lhostejnosti kolemjdoucích očekávali smrt.

„Jednou,“ vyprávěla matka Tereza, „když jsem vycházela z našeho domu, narazila jsem na muže, který právě umíral na chodníku. Byla jsem v Campbellově nemocnici. Šla jsem požádat o pomoc do vedlejší nemocnice, ale tam toho muže odmítli, protože prý nemají místo a on by stejně umřel. Ta odpověď mi vyrazila dech. Pro mne byl ten člověk Boží dítě, a nebylo možné ho nechat na ulici v takovém stavu. Šla jsem tedy do lékárny pro nějaké léky, ale když jsem se za několik minut vrátila, byl už mrtev. V posledních okamžicích života musel dýchat prach z ulice.

Bylo to něco ostudného. Skoro jsem se za to cítila vinna. Řekla jsem si, že se s tím musí něco dělat. A tak mě napadlo založit dům, kde by takoví umírající mohli dožít obklopeni péčí, vidět vedle sebe lidskou tvář, aby s nimi byl člověk, který by se na ně něžně usmíval, aby nemuseli mít strach a pochopili, že odcházejí do domu svého Otce.



Úryvky z dalších kapitol: .