Nadace sv. Františka z Assisi
.
.


Renzo Allegri: Matka chudých – Život Matky Terezy z Kalkaty


2. „Já nechci nic“

„Co vám mám vyprávět?“ pohlédla na mne Matka s nádherným úsměvem.

„Byl bych rád, kdybyste mi pověděla něco o vašem životě s nejchudšími z chudých na světě,“ řekl jsem, abych nějak prolomil ledy.

„O mně se nic říci nedá,“ odpověděla. „Jsem obyčejná řeholnice, stejně jako tolik ostatních. Pán mi svěřil určité poslání a já se ho snažím realizovat, jak to jen umím. Ale to všechno dělá on. Ježíš miluje chudé. Jsou to jeho milované děti. I on, když přišel na tento svět, se narodil v chudé rodině a nejkrásnější slova v Evangeliu věnoval chudým. Je třeba mluvit o nich, ne o mně. Já nejsem nic.“

Mluvila ze srdce, ale bez přehnaného důrazu. Tichým, důvěrným tónem. Jemným, přesvědčivým hlasem. Když jsem ji teď měl před sebou, připadala mi velmi malá. Menší, než jsem si ji představoval. Malá a velmi štíhlá. Měla shrbená ramena. Seděla, ale zdálo se, jako by se na židli choulila. Aby mě viděla, musela zvednout hlavu, a bylo to pro ni namáhavé, protože ji ramena ztuhlá artrózou nutila držet hlavu nakloněnou kupředu. Možná ji ten pohyb bolel, ale nikdo to nemohl poznat. Když se na mne dívala, viděl jsem její jasné oči, průzračné jako oči dítěte. Ruce však měla mozolnaté, zkřivené, ztrhané namáhavou prací. Na nohou měla hrubé a těžké sandály. Její chodidla vypadala bolestně deformovaná tisícovkami kilometrů, které musela ujít v prachu, blátě a kamení. Přes čtyřicet let se matka Tereza při pomáhání trpícím nezastavila. V dešti i v žáru slunce chodila dál a dál s úsměvem a s prosbou na rtech. A nohy se jí tou nesmírnou námahou zdeformovaly.



Úryvky z dalších kapitol: .